Úvěrového podvodu se podle § 250b odstavec 1 trestního zákona dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu se podle § 250b odstavce 3 trestního zákona dopustí ten, kdo tímto činem způsobí škodu nikoliv malou.


Nejvyšší soud se k problematice úvěrových podvodů vyjádřil v rozhodnutí sp. zn.: 5 Tdo 761/2005 ze dne 20. 7. 2005.
Z tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude, a proto se trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák. dopustí i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst. 2, 4 tr. zák. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1500 až 1504).

Nejvyšší soud dále uvádí, že výklad, podle kterého je v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. škodou vždy celá výše vyplaceného úvěru, je v rozporu s pojetím škody jako reálného zmenšení majetku poškozeného. Ke škodě nikoliv malé, kterou musí způsobit pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 3 tr. zák., dojde nikoliv samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, když úvěr vyplacený za podmínek naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. není splácen. Pokud je za těchto okolností úvěr řádně splácen, je třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst. 2, 4 tr. zák.


Následně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 5. 2006, sp. zn.: 7 Tdo 500/2006, doplnil své závěry týkající se skutkové podstaty úvěrového podvodu tak, že základní skutková podstata trestného činu podle § 250b tr. zák. není vázána na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Formální znaky skutkové podstaty podle § 250b odst. 1 tr. zák. budou naplněny již v případě, že pachatel uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů získá úvěr, byť jej pak třeba i řádně splácí. V takových případech bude ovšem nezbytné náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.

V otázce kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí sp. zn.: 5 Tdo 761/2005 a dále uvádí, že za škodu nelze bez dalšího považovat celkovou výši úvěru získaného trestným činem podle § 250b tr. zák. Pokud pachatel tohoto trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák. podmínky uzavřené smlouvy o úvěru plní, tj. splácí jej v dohodnutých termínech, naruší sice nemajetkové právo chráněné ustanovením § 250b odst. 1 tr. zák., nebude však možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3, 4, event. 5 tr. zák.
V souzené věci škoda na straně České spořitelny nevznikla pouze do té doby, dokud byl úvěr splácen v souladu se splátkovým kalendářem, resp. prodleva mezi splátkami nepřekročila dobu a míru dojednanou v úvěrové smlouvě. Pokud však dlužníkovo prodlení u jednotlivé splátky přesáhlo tři měsíce nebo pokud se dlužník ocitl v prodlení se dvěma splátkami současně, ztrácel v souladu s textem uzavřené smlouvy výhodu splátek, úvěr se stal splatným ve zbývající části a v této výši také České spořitelně vznikla škoda. Případné pozdější úhrady zaslané dlužníkem lze pak již považovat jen za splácení způsobené škody. O částky, které nebyly spláceny ve lhůtách předpokládaných smlouvou, se totiž v důsledku pachatelova jednání reálně zmenšil majetek poškozeného oproti situaci předpokládané smlouvou o úvěru.


Dalším dnes citovaným rozhodnutím je rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.: I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou ustanovení § 250b odstavec 1 tr.z. Ústavní soud neshledal rozporným s ústavním principem rovnosti povýšení přípravného stádia na dokonaný trestný čin, vyžádá-li si užití této legislativní techniky intenzivně působící veřejný zájem. Upozornil však na rozdílnou povahu soukromoprávních vztahů chráněných ust. § 250a a §250b tr.z. zejména tehdy, kdy je úvěr splácen a škoda nebyla způsobena. Z ústavního hlediska nelze při posuzování proporcionality trestněprávního postihu ponechat tyto odlišnosti stranou, neboť jinak může veřejnoprávní ochrana poskytovaná objektům chráněným trestním zákonem nepřípustně omezit ústavně chráněná základní práva či svobody.
Ústavní soud dále odkázal na již citovanou komentářovou literaturu, která tam, kde konstatuje trestnost uvedení nepravdivého údaje v žádosti o úvěr, současně připomíná nutnost náležitě zvážit materiální stránku trestného činu ve smyslu ust. § 3 odst. 2 a 4 trestního zákona (Šámal, P., a kol., Trestní zákon, komentář, díl II., 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 1501).

Ústavní soud dále při hodnocení proporcionality trestní represe uvádí, že z hlediska proporcionality hrozby trestněprávního postihu nelze pomíjet, že od zavedení kriminalizace uvedení nepravdivého údaje, získali věřitelé další účinné a dostupné nástroje k posuzování úvěruschopnosti (kredibility, resp. bonity) dlužníků. Registry dlužníků či rejstříky zástav sice také omezují základní práva dlužníků, avšak přece jen méně, než je tomu u trestněprávních nástrojů. Z principu nezbytnosti plyne, že možnost využít trestněprávního prostředku nesmí být natolik snadná, aby pro oprávněné subjekty bylo nejvýhodnější zcela rezignovat na aktivní ochranu jejich práv a zájmů v míře, jež po nich lze rozumně požadovat (např. dohlížet na faktické poskytovatele úvěru a jimi dávané pokyny). Takový stav by odporoval zásadám ultima ratio (krajní prostředek) a vigilantibus iura (právo pomáhá bdělým).
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.

Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 250b odst. 1 trestního zákona lze vyložit ústavně konformním způsobem.

K samotné projednávané věci právě s důrazem na nutnost zjišťování proporcionality trestní represe Ústavní soud uvádí, že pozornosti obecných soudů by nemělo uniknout zjištění, zda věřitel postihl pachatele nějakou smluvní sankcí, neboť právě tato skutečnost by mohla být významná pro posouzení stíhaného jednání.
K oslabení nebezpečnosti jednání nemůže být přihlédnuto pouze při promítnutí následků trestní odpovědnosti, neboť z pojetí trestného činu obsaženého v platném trestním zákoně vyplývá, že nedostatek materiální stránky se musí zohlednit i v oblasti základů trestní odpovědnosti ( § 3 odst. 2 a 4 tr.z.).
Obecné soudy musí zkoumat, jaký obecně společensky akceptovatelný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva, a to zvláště když se věřitel necítil být jednáním pachatele poškozen, neboť se opakovaně odmítl připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Test proporcionality ve svém druhém kroku přikazuje zkoumat, zda je prostředek použitý k dosažení cíle prostředkem nezbytným. Rozhodne-li se zákonodárce chránit některý vybraný soukromoprávní vztah rasantními prostředky trestního práva, pak princip proporcionality velí, aby při aplikačním postupu bylo zvažováno, zda je nasazení trestněprávního prostředku nezbytné. Proto mají veřejná žaloba a soud v rukou možnost využít procesních odklonů (srov. např. ust. § § 307 a 309 tr. ř.), a proto mají soudy povinnost přihlížet ke konkrétní společenské nebezpečnosti stíhaného jednání.

Odkázal-li Nejvyšší soud na ustálenou judikaturu, podle níž: "Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ( § 3 odst. 2), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty," pak Ústavní soud konstatuje, že pokud by obecné soudy při aplikací ust. § 250b odst. 1 trestního zákona došly k obecnému závěru, že nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této skutkové podstaty odpovídá jednání, kdy žadatel o spotřebitelský úvěr uvede v žádosti údaj formálně kvalifikovaný jako údaj nepravdivý, tedy jako údaj formálně jsoucí v rozporu se skutečností (obsahově jde o výši příjmů stěžovatelem dosahovaných, avšak z jiných než uvedených zdrojů), nicméně tento rozpor není svou povahou způsobilý ohrozit chráněný úvěrový vztah, což se mj. projeví v tom, že úvěrový vztah má běžný průběh a peníze jsou spláceny, pak taková paušalizace odporuje proporcionalitě trestní represe. Při takto nízké laťce trestnosti by navíc počet postižitelných jednání mohl snadno překročit možnosti veřejné žaloby taková jednání stíhat, a za tohoto stavu by pak bylo věcí pouhé náhody, zda je někdo stíhán, což by odporovalo čl. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 Listiny.


Posledním citovaným rozhodnutím je Usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn.: 3 Tdo 336/2006, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k problematice stádií trestného činu úvěrového podvodu a to takto: O pokus kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. půjde v případech, jestliže pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty a jeho jednání přitom zároveň směřovalo ke způsobení škody nikoliv malé, avšak k uskutečnění zákonem předpokládaného následku (účinku) nedošlo. Za rozhodující kritérium pro posouzení, zda jde o pokus tohoto trestného činu nebo toliko o jeho přípravu podle § 7 odst. 1 tr. zák. (pokud by se samotné jednání směřující ke způsobení škody dostalo jen do přípravného stadia), považuje Nejvyšší soud skutečnost, že tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla již v některých znacích realizována, a to ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu. Pachatelovo jednání posuzované jako celek tím již překročilo stadium přípravy a dostalo se do stadia pokusu, neboť pachatel de facto začal uskutečňovat jednání popsané v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu.

Nejvyšší soud dále aplikoval tyto zásady na souzený případ, přičemž bylo zřejmé, že dovolatelovo jednání popsané v tzv. skutkové větě pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplňovalo mj. též zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. Obviněný v rámci jednání spadajícího pod základní skutkovou podstatu (kdy k trestní odpovědnosti není třeba vznik škody), nejprve podvodným jednáním dosáhl toho, že mu na základě smlouvy o úvěru byl poskytnut revolvingový úvěr s výší úvěrového limitu 6 mil. Kč. Následně se pokusil z úvěru poskytnutého v uvedené výši čerpat finanční prostředky (v daném případě nejprve 800.000,- Kč), tzn. že začal uskutečňovat činnost naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu. Při této činnosti (tj. při uskutečňování původního záměru získat 6 mil. Kč) byl pak zadržen orgány Policie ČR, takže k dokonání činu nedošlo.


Z výše uvedeného vyplývá, že samotné podání žádosti o uzavření úvěrové smlouvy nemůže být postihováno jako kvalifikovaná skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b trestního zákona.