Uvedení správního orgánu v omyl uvedením nesprávného řidiče
Petr Novotný, 21. 12. 2020 v 00:22
Delikt, který v dnešní době v ČR zná patrně každý: Automatizovaně zaslaná Výzva k uhrazení určené částky správním orgánem za spáchání všemožných drobných dopravních přestupků (právní úprava viz § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu (dále ZoSP)).
Provozovatel má v zásadě tři možnosti, jak s takovou výzvou naložit:
a) ji zaplatit (objektivní odpovědnost dle § 10 odst. 3 ZoSP), a věc bude zastavena ( § 125h odst. 5 ZoSP)
b) ji nezaplatit, a sdělit správnímu orgánu řidiče vozidla ( § 125h odst. 6 ZoSP), což se považuje za podání vysvětlení
c) nedělat nic, v tom případě bude rozhodnuto zpravidla z titulu objektivní odpovědnosti ve správním řízení vedeném proti provozovateli vozidla
Základní otázka stojí takto: Lze v tomto řízení uvést správní orgán (ze strany provozovatele vozidla) uvést v omyl sdělením řidiče vozidla (varianta b) výše), který vozidlo ve skutečnosti neřídil? Má vůbec provozovatel povinnost uvádět pravdu?
Zcela předně zastávám názor, že v přestupkovém řízení vůbec nelze uvést správní orgán v omyl. Tedy, je zcela lhostejno, co provozovatel vozidla sdělí či nesdělí.
Přestupkové řízení je vedeno kromě zásady legality a oficiality především zásadou vyhledávací - je tedy povinen sám aktivně vyhledávat důkazy a nespokojit se s tím, co sdělili účastníci řízení.
Poměrně přesné vodítko, jak (ne)postupovat na straně správního orgánu dává např. rozsudek NSS, sp. zn. 1 As 96/2008: Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani doznání totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( § 3 správního řádu). Pořízení úředních záznamů již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu.
[...]
Pokud žalovaný (pozn. správní orgán) poznamenává, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze si to vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto.
Z četné judikatury že v rámci občanskoprávního řízení před civilním soudem soud nelze uvést v omyl. Mimo to, § 3 správního řádu stanoví, že pokud ze zákona nevyplývá něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada materiální pravdy se tak ve správním řízení uplatňuje ještě šířeji, než v řízení civilním, neboť ji provází zásada vyšetřovací, kdy správní orgán je zpravidla sám odpovědný za zjištění skutkového stavu.
Zaměříme-li se na otázku omylu cestou "více filozofickou", je otázkou, zdali vůbec subjekt nemající vědomí (správní orgán) a tedy neschopný registrovat rozdíl mezi realitou vnímanou a realitou skutečnou, lze uvést v omyl. Bylo by tedy nutno si představit, že správní orgán je uveden v omyl, jestliže fyzická osoba určitým způsobem jednající jménem daného správního orgánu je uvedena v omyl. Ani touto cestou však nelze jít: Správní orgán (a tedy i osoba za něj jednající) je povinen z úřední povinnosti ( § 3 správního řádu) se chyb vyvarovat a "vždy" rozhodnout správně - pokud by tomu bylo jinak a byl hypoteticky uveden v omyl, pak by šlo o postup v rozporu se zákonem, resp. vady řízení, jako nesprávné zjištění skutkového stavu, tedy porušení úřední povinnosti. Byla-li by uplatněna jakákoli jiná logika, při přihlédnutí ke skutečnosti, že přestupkové řízení je vedeno prakticky stejnými zásadami, jako řízení trestní ( § 2 odst. 4 trestního řádu) by to znamenalo, že by bylo možno rovněž uvést soud v trestním řízení v omyl např. lživou výpovědí obviněného, v konečném důsledku porušení zásady nemo tenetur.
Samozřejmě tedy platí, jak v přestupkovém, tak trestním řízení, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, nesmí být donucován k výpovědi nebo k doznání. Obviněnému nesmí být přičteno ani to, že nevypovídal pravdu, záměrně sváděl správní orgán na špatnou stopu či popíral nebo tvrdil určité skutečnosti. Z odepření výpovědi obviněným nelze vůči němu vyvozovat nepříznivé důsledky, není možné jej nutit k součinnosti. Je tedy zcela na obviněném, jakou procesní strategii v přestupkovém řízení zvolí, zda se k činu dozná nebo jeho spáchání bude popírat, zda bude správnímu orgánu poskytovat součinnost či zůstane zcela pasivní, zda teprve v odvolacím řízení zaujme opačný postoj apod. (viz již zmíněný rozsudek NSS, sp. zn. 1 As 96/2008).
Klademe-li si otázku, zdali je provozovatel vozidla povinen uvést (rozhodne-li se uvést) "správného" řidiče vozidla, domnívám se, že nikoli, a to ze dvou důvodů:
- Provozovatel vozidla nemá (minimálně v části případů) možnost ověřit, zdali jeho tvrzení je pravdivé - jde-li např. o firemní vozidlo, kterých má firma více, statutární orgán (či osoba vyřizující výzvu) objektivně nemůže být fyzicky přítomen u každého přestupku, aby viděl "na vlastní oči", kdo jej spáchal. Povinnost ověřovat, kdo vozidlo řídil, ale provozovatel ani nemá - zákon nic takového neuvádí. Tedy, pokud např. jednateli řekne zaměstnanec, že vozidlo zrovna řídila jeho manželka, objektivně nemůže jednatel udělat nic jiného, než ji uvést, případně pokutu sám zaplatit.
- Provozovatel objektivně s časovým odstupem nemusí vědět, kdo vozidlo řídil - rodina má jedno vozidlo, se kterým jezdí máma, táta, o víkendu děda na nákup a na chatě v létě si jej půjčuje syn na dojíždění do města na brigády. V prosinci příjde po půl roce výzva - kdo vozidlo řídil? (Ponechme stranou úvahu, že to rodina patrně zaplatí a neřeší, s jistotou nedovede říct, kdo řídil, tedy s určitou pravděpodobností může určit špatně řidiče).
Správní orgán, vázán zásadou vyhledávací, by se přitom neměl spokojit nejen se sdělením řidiče, ale ani případně s jeho doznáním k danému deliktnímu jednání, ve smyslu judikatury NSS.
Pokud by provozovatel uvedl záměrně řidiče, např. s cílem jej poškodit, tomu by měl primárně předejít správní orgán postupující v souladu se zákonem, jak prezentováno výše, zůstává otázkou, zdali by se mohl provozovatel vozidla dopustit přestupku podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a to tím, že jako osoba podávající před správním orgánem vysvětlení o přestupku spáchaném jiným uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí; právnická nebo podnikající fyzická osoba se takovým jednáním dopustí přestupku podle ustanovení § 2 odst. 3 písm. f) tohoto zákona. Za tyto přestupky lze uložit pokutu do 20.000 Kč.
Závěrem lze konstatovat, že správní orgán v přestupkovém řízení principiálně není možno uvést v omyl (jinak tomu může být v řízeních, která jsou postavena spíše na rozhodování z předložených listin - katastr nemovitosti, dědická řízení), neboť jedno ze základních práv obviněného je právě jednat tak, jako by se správní orgán snažil v omyl uvést, a jednou ze základních povinností správního orgánu je jednat tak, aby k uvedení v omyl zásadně nemohlo dojít.
Názory k článku Uvedení správního orgánu v omyl uvedením nesprávného řidiče:
Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím