Autori:

Rád by som upozornil na mimoriadne zaujímavý článok Václava Janečka (Právní rozhledy 5/2013), v ktorom pojednáva o prípustnosti sankčnej náhrady škody v českom práve. Inými slovami - môže súd pri obzvlášť "nechutnom" konaní škodcu prisúdiť poškodenému vyššiu náhradu ujmy, ako skutočne utrpel?

Václav Janeček vychádza z minuloročného rozhodnutia Ústavného súdu ČR (sp. zn. I. ÚS 1586/09), ktorý judikoval, že náhrada škody nemusí mať len kompenzačný charakter, ale výnimočne môže byť aj sankčno-preventívna a tým v podstate otvoril dvere sankčnej náhrade škody. Musím sa priznať, že argumentácia ústavného súdu mi v tomto kontexte nepripadá dostatočne presvedčivá a rád by som ju preto ponúkol na diskusiu na tomto fóre. Uvedomujem si, že toto je téma na niekoľko dizertačiek a určite si nenamýšľam, že ju v tomto blogu rozoberiem vyčerpávajúco. Ale myslím si, že diskusia má pridanú hodnotu aj keď nemá rozsah dizertačky :-).

O čo teda išlo?

Michal Viewegh a jeho veľké orezávatko

Sankčná náhrada škody sa emocionálne javí adekvátna v situácii, kedy je konanie žalovaného obzvlášť odpudivé a práve vtedy majú diváci (prípadne porota) tendenciu súhlasiť s náhradou škody násobne presahujúcou ujmu, ktorú poškodený skutočne utrpel. Z rozhodnutia ústavného súdu sa zdá, že do tejto schémy zapadá aj diskutovaný prípad. Český spisovateľ Michal Viewegh sa domáhal od vydavateľa bulvárneho denníka sumy 5 miliónov Kč za nepravdivý článok o jeho tajnej milenke, náklonnosti k mladým autorkám a ukazovaní "veľkého orezávatka". Z dokazovania pritom zrejme vyplynulo, že vydavateľ nemohol konať v dobrej viere v pravdivosť zverejnených informácií a zrejme konal za účelom zvýšenia predajnosti.

Všeobecné súdy síce Vieweghovi vyhoveli, priznali mu však výrazne nižšiu čiastku a to z dôvodu, "že smyslem náhrady je pouze zmírnění následků a vyvážení újmy vzniklé zásahem do osobnostních práv". Podľa všeobecných súdov nemožno brať do úvahy výšku majetku škodcu, ale len výšku ujmy poškodeného.

Ústavný súd rozhodnutia všeobecných súdov zrušil, pričom konanie denníka považoval zrejme za natoľko zavrhnutiahodné, že v odôvodnení sa relatívne emotívne vyjadril nielen ku konaniu žalovaného ("zveřejnění a šíření bylo nadto zavrženíhodně motivováno pouze a jen s úmyslem získat majetkový prospěch a zvýšit publicitu [vydavatele bulvárního tisku]."), ale aj k všeobecnejším otázkam podnikania bulvárnych médií: ("V celé úplnosti se aplikace této zásady nemůže např. dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno, resp. často doprovázeno, zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních ("bombastických", "šokujících či "pikantních"), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných ("celebritách"), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média.").

Čo je však dôležitejšie, ústavný súd dospel k záveru, že zo zásady, podľa ktorej výška peňažnej náhrady nemá pre poškodeného predstavovať bezdôvodné obohatenie môžu existovať výnimky. "Přiměřené　zadostiučinění [je]　jednou z　civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i　generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o　sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska". Vrchnému súdu vytkol, že "zvolil přístup akcentující pouze satisfakční funkci relutární náhrady, aniž by zohlednil i její funkci preventivně-sankční". Je pritom dôležité, že účelom tejto formy náhrady škody má byť skutočne sankcia, keďže "existenci pouhé hrozby či přímo uložení značné a citelné sankce lze v uvedených případech do jisté míry vnímat [...] za žádoucí."

Mimochodom, aj nemecký Bundesgerichtshof sa k podobnej otázke vyjadril podobne, keď v prípade monackej princeznej Caroline domáhajúcej sa náhrady ujmy od bulvárnych novín judikoval, že "Erfolgt der Einbruch in das Persönlichkeitsrecht des Betroffenen vorsätzlich mit dem Ziel der Auflagensteigerung und Gewinnerzielung, dann gebietet der Gedanke der Prävention, die Gewinnerzielung als Bemessungsfaktor in die Entscheidung über die Höhe der Geldentschädigung einzubeziehen" (BGHZ 128,1). Citované rozhodnutie však bolo v Nemecku kritizované a podľa mojich vedomostí nezodpovedá súčasnému stavu prevládajúcej mienky.

Punitive damages

Angloamerický inštitút punitive damages (a osobitne niektoré exotické rozhodnutia amerických súdov) je všeobecne známy a nepochybne má svoje ekonomické rácio. Podľa teórií Law&Economics by sa dal obhajovať napr. nasledovne. Predstavme si, že konanie osoby A spôsobuje dokopy viacerým poškodeným škodu D. Zároveň však platí, že len niektorí z poškodených sa budú domáhať náhrady škody (napr. pretože individuálna škoda je veľmi malá a transakčné náklady súdneho konania sú vysoké). Osoba A teda ex ante vie, že nikdy nebude nútená nahradiť celú škodu D, ale len jej časť diskontovanú pravdepodobnosťou, že len niektorí poškodení sa budú domáhať náhrady. V tomto prípade deliktuálne právo nedáva dostatočné ex ante motivácie na to, aby sa osoba A zdržala svojej škodnej aktivity. Punitive damages rieši tento problém, pretože osoba A bude musieť internalizovať nielen diskontovanú sumu D, ale nad rámec toho aj sankčnú náhradu škody.

Okrem toho sankčná náhrada škody stimuluje dobrovoľné transakcie. Ak podnikateľ vie, že pri porušení patentu iného podnikateľa mu hrozí maximálne uhradenie licenčného poplatku, ktorý by musel zaplatiť aj pri oprávnenom použití patentu, nemá žiadnu motiváciu dohodnúť sa vopred s majiteľom patentu.

V uzavretom vesmíre L&E má táto argumentácia svoje rácio. Tak isto zrejme má svoje rácio aj inštitút punitive damages v angloamerickom práve, čo si netrúfam hodnotiť. Otázka však je, či takýto inštitút má miesto aj v rímsko-germánskom právnom okruhu. A ešte konkrétnejšie, či mal miesto v tejto konkrétnej kauze.

Vo všeobecnosti platí, že v našom práve inštitút náhrady škody nemá mať sankčný charakter. Na účel represie existuje administratívne právo a trestné právo. Civilné právo má za cieľ "len" kompenzovať osobu, ktorá utrpela ujmu (ak zodpovednosť za túto ujmu možno pričítať tretej osobe).

Okrem doktrinálnych výhrad vychádzajúcich zo systému nášho civilného práva však sankčná náhrada škody vyvoláva aj závažné ústavnoprávne otázky. Možno totiž tvrdiť, že akonáhle by civilné právo nadobudlo sankčný charakter (pričom škodcovi je samozrejme jedno, či sankčnú čiastku platí štátu alebo súkromnej osobe), mali by sa na neho analogicky aplikovať zásady trestného práva. V prvom rade je otázne, či civilný proces na tento účel poskytuje vhodnú infraštruktúru. Ešte väčší problém by však mohol nastať z hmotnoprávneho hľadiska. Nie som si totiž istý, či sankcionovanie na základe všeobecných klauzúl § 13 alebo § 420 OZ bez zákonných mantinelov upravujúcich výšku sankcie je v súlade so zásadou nullum crimen, nulla poena, sine lege.

Späť k Vieweghovi

V zásade som však nechcel kritizovať inštitút sankčnej náhrady škody ako taký. Určite to nemám dostatočne premyslené a možno existujú skutkové okolnosti, pri ktorých by som sa aj ja stal zástancom sankčnej náhrady škody. Janeček popísal sankčnú náhradu škody ako ultima ratio civilného postihu a ako takú si ju viem predstaviť. Otázka však pre mňa je, či práve v tomto prípade naozaj boli naplnené podmienky na uplatnenie ultima ratio a či sa daná kauza nedala riešiť inak.

Začínajúc trocha zoširoka - myslím si, že súdy by v zásade mali reflektovať názory spoločnosti o tom, čo je spravodlivé (parafrázujúc Aarona Baraka bridging the gap between law and society). Ak je určitý nárok spravodlivý, mali by ho súdy v zásade potvrdiť a nezamietnuť ho len na základe doktrinálnych teórií odtrhnutých od reality (ak by tým neprekročili ústavnú deľbu moci, čo je dôvod, pre ktorý som súhlasil s týmto rozhodnutím, aj keď v dôsledkoch asi nebolo spravodlivé). Súdy by však zároveň mali dbať aj na logiku a konzistentnosť právneho poriadku. Nepochybne existujú situácie, kedy súdy v záujme spravodlivosti musia jemne narušiť logickú štruktúru práva a napr. vytvoriť nové výnimky alebo nároky. Takýto postup by však mal byť zriedkavou výnimkou a určite nie je na mieste v situácii, kedy možno identický spravodlivý výsledok dosiahnuť bez narušenia konzistentnej štruktúry právneho poriadku.

A po tomto úvode sa konečne vraciam k pánovi Vieweghovi. Plne súhlasím, že ak bulvárny denník (v zlej viere) uverejní difamujúci článok, mal by mať poškodený nárok na vyššiu náhradu ujmy. Zároveň sa však domnievam, že ústavný súd mohol tento nárok v súčasnom práve nájsť aj bez toho, aby spochybnil jeden zo základných princípov nášho práva, ktorým je kompenzačný (nie sankčný) charakter civilných nárokov na náhradu škody.

Opäť trochu odbočím, ale trochu mi to pripomína judikatúru českého ústavného súdu k otázke odstúpenia od zmluvy o prevode nehnuteľností (napr.tu, tu a tu). V záujme spravodlivého riešenia (ochrana dobromyseľného nadobúdateľa) ústavný súd spochybnil jednu z dogiem civilného práva (nemo plus iuris), hoci k identickému výsledku sa dalo dospieť systematickým výkladom civilného práva (cez záväzkové následky odstúpenia akceptované vo všetkých hlavných rímsko-germánskych právnych poriadkoch, ako sme s Michalom písali v Justičnej revue).

Aj v tomto prípade podľa môjho názoru bolo možné dospieť k spravodlivému a správnemu riešeniu (priznanie vyššej čiastky pánovi Vieweghovi) bez zavádzania sankčného charakteru náhrady škody.

Z pozície rakúskeho a nemeckého práva riešenie podobných prípadov veľmi elegantne popisuje Koziol (str. 36 a nasl). Do istej miery ide o nárok podobný nároku na vydanie bezdôvodného obohatenia (Eingriffskondiktion), keďže bulvárne médium sa obohatilo nedovoleným využitím právneho statku (súkromia, dobrej povesti), ktorý patrí inej osobe. Jedným z problémov je však skutočnosť, že nedošlo v pravom slova zmysle k využitiu daného statku, ale skôr k jeho zničeniu. Do istej miery tak zároveň ide o nárok na náhradu škody a na rozdiel od vydania bezdôvodného obohatenia sa berie do úvahy aj zavinenie škodcu. Predmetom nároku je však skôr vydanie zisku (disgorgement of profits), než kompenzácia škody. Koziol uzatvára, že nárok na disgorgement of profits je hybridom medzi bezdôvodným obohatením a náhradou škody. Keďže tento hybridný nárok už zákonodarca aj súdy uznávajú v oblasti práva duševného vlastníctva, mohol by sa analogicky aplikovať aj vo všeobecnom civilnom práve.

K identickému výsledku možno podľa môjho názoru dospieť aj v slovenskom (alebo českom) práve. Dalo by sa tvrdiť, že bulvárne médium, ktoré bez súhlasu dotknutej osoby zverejní údaje o jej súkromnom živote, sa "na jej úkor" bezdôvodne obohatí. Zákonodarca v § 458a OZ potvrdil, že ustanovenia o bezdôvodnom obohatení možno použiť na porušenia práv duševného vlastníctva. Využitie "mena" určitej osoby (ktoré je podobne ako práva duševného vlastníctva chránené erga omnes, hoci nie pri každom využití treťou neoprávnenou osobou vzniká majiteľovi tohto statku škoda) možno do istej miery pripodobniť práve k neoprávnenému využitiu cudzieho statku chráneného právom duševného vlastníctva. Analogicky by tak ako prostriedok náhrady bolo možné aj pri neoprávnenom využití "mena" inej osoby využiť ustanovenia o bezdôvodnom obohatení.

V praxi by sa tak nárok poškodeného mohol poskladať z dvoch nárokov. Prvý je nárok na náhradu skutočne utrpenej ujmy (podľa § 13, resp. v prípade majetkovej škody podľa § 420). Druhý nárok je nárok na vydanie čiastky, ktorou sa škodca obohatil s pomocou využitia chráneného statku ("mena") tretej osoby.

Praktickým problémom je samozrejme preukázanie výšky obohatenia. V tomto smere by súdy mohli postupovať podľa § 136 OSP. Okrem toho tento problém nemožno považovať za argument v prospech sankčného charakteru náhrady škody, pretože tam je problém s dokazovaním ešte vypuklejší, resp. určenie výšky sumy je plne v diskrécii sudcu, pretože sankčnej zložke náhrady škody ani len nezodpovedá žiadna reálna suma obohatenia alebo škody.

Záver

Nepopieram, že vyššie načrtnuté riešenie má mnohé doktrinálne aj praktické úskalia a vyžadovalo by si podrobnejšiu analýzu. Taktiež nepopieram, že ide o hybrid medzi nárokom na náhradu škody (resp. nemajetkovej ujmy) a nárokom na vydanie bezdôvodného obohatenia a keďže ide o hybrid, vyžaduje si jeho aplikácia vždy veľkú mieru sudcovskej tvorivosti a aplikácie analógie.

Napriek tomu som presvedčený, že ide o riešenie, ktoré by v danom prípade mohlo viesť k rovnako spravodlivému výsledku (vyššie odškodnenie, ako boli ochotné priznať všeobecné súdy) a zároveň je doktrinálne čistejšie, ako zavádzanie sankčnej náhrady škody, ktorá je v našom práve prinajmenšom exotická. V tomto smere je podľa môjho názoru zarážajúce, že ústavný súd sa k tejto možnosti ani len nevyjadril (hoci sudkyňa Ivana Janů ho vo svojom disente výslovne spomenula).

"I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

II. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin."

NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020

"I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

II. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

III. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv."

NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 27/2020

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím