rss
Nemo plus iuris III: ÚS ČR valcuje
Juraj Gyarfas, 05. 07. 2011 v 23:07
O prelamovaní zásady nemo plus iuris českými súdmi sme na tomto blogu už diskutovali tu a tu.
Do tretice sa k téme vraciame v súvislosti s májovým nálezom Ústavného súdu Českej republiky pod sp. zn. II. ÚS 165/11, v ktorom sa ústavný súd rozohnal k definitívnemu úderu.
Odstúpenie a absolútna neplatnosť
Predtým, než sa dostaneme k samotnému rozhodnutiu, treba podľa mňa oddeliť diskusiu o odstúpení od diskusie o absolútnej neplatnosti. Ak medzi zmluvnými stranami A a B dôjde k odstúpeniu od kúpnej zmluvy, neexistuje podľa mňa žiadny dôvod, prečo by tým malo byť dotknuté postavenie osoby C, ktorá medzitým vec nadobudla od osoby B. Ako sme s Michalom argumentovali v článku pre Justičnú revue (JR 3/2010), následkom odstúpenia podľa § 48 v spojení s § 457 je vznik povinnosti kupujúceho (B) spätne previesť vlastnícke právo na predávajúceho (A). Ak B toto vlastnícke právo už nemá, poskytne náhradu v peniazoch. Neexistuje ustanovenie ani právna zásada, z ktorej by vyplývalo, že tretí nadobúdateľ C v dôsledku odstúpenia automaticky stráca vlastnícke právo. Najvyšší súd ČR si to myslel (sp. zn. Cpjn 201/2005), čo viedlo k tak absurdnému nezmyslu, že ústavný súd musel do civilistickej problematiky vtiahnuť ústavné právo (sp. zn. Pl. ÚS 78/06).
Iná situácia však nastáva, ak bola kúpna zmluva medzi A a B absolútne neplatná a B následne vec predala dobromyseľnej osobe C. V takom prípade sú tri hlavné možnosti
1. Platí princíp kauzality (t.j. bez platnej obligačnej zmluvy neexistuje platný vecnoprávny prevod) aj zásada nemo plus iuris. V takom prípade sa osoba B nikdy nestala vlastníkom a nikdy nemohla vlastníctvo previesť osobe C. Vlastníkom je teda stále A.
2. Platí princíp kauzality, ale zároveň nemo plus iuris ustupuje pred materiálnou publicitou katastra a ochranou dobromyseľného nadobúdateľa. V takom prípade sa osoba B síce nikdy nestala vlastníkom, ale osoba C vlastníctvo nadobudla na základe svojej dobrej viery.
3. Alebo, po tretie, neplatí ani princíp kauzality a platí nemecký Abstraktionsprinzip. V takom prípade mohol byť vecnoprávny úkon prevodu vlastníctva platný bez ohľadu na neplatnosť kúpnej zmluvy a osoba B sa stala vlastníkom.
Vždy som si myslel, že v Česko-Slovensku sme v prvej skupine. Abstraktionsprinzip nemáme, lebo rakúsky vplyv je silnejší ako nemecký. A ochranu dobromyseľného nadobúdateľa síce v niektorých prípadoch máme (kúpa tovaru v obchodnom práve, kúpa cenných papierov, kúpa v konkurze), ale práve pri tom najdôležitejšom - nehnuteľnostiach - nemáme materiálnu publicitu katastra a tým pádom ani ochranu dobromyseľného nadobúdateľa.
V česko-slovenskom prostredí by sa teda vyššie popísaná situácia v rovine jednoduchého (podústavného) práva mala jednoznačne riešiť tak, že vlastníctvo ostalo osobe A. Osoba A má voči osobe C určovaciu alebo vindikačnú žalobu a osoba C má následne voči osobe B nárok na vrátenie kúpnej ceny. To však platí len potiaľ, kým sa do veci nepustí ústavný súd.
Ústavný súd ČR
Ústavný súd v náleze pod sp.zn. II. ÚS 165/11 v podstate povedal, že podústavná diskusia o materiálnej publicite katastra a zásada nemo plus iuris ho príliš nezaujímajú. Ak osoba C v dobrej viere v údaje katastra kúpila nehnuteľnosť, je protiústavné jednoducho jej túto nehnuteľnosť "zobrať".
Rozhodnutie je krásne odôvodnené. Takto by sa podľa mňa mali písať rozhodnutia. Ústavný súd začína pri filozofickom a sociologickom význame dôvery pre samotné fungovanie spoločnosti (bod 21). Ďalej odkazuje na ochranu dobromyseľných nadobúdateľov v príbuzných právnych systémoch (Nemecko, Rakúsko, Holandsko) (bod 24) a následne kritizuje nešťastný § 11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ktorý vytvára dojem, že materiálna publicita katastra je daná, hoci tomu tak nie je (bod 25).
Následne kritizuje parlament a vládu, ktorá minimálne od roku 2001 pripravuje nový katastrálny zákon zakotvujúci materiálnu publicitu. A tak nakoniec dospieva k záveru, že keď zákonodarca dlhodobo nekoná, musí konať súdnictvo a v rozpore s jednoduchým právom na základe ústavného práva ochrániť dobromyseľných nadobúdateľov. "Ústavní soud na tomto místě též dodává, že navzdory kritice ze strany odborné veřejnosti i Ústavního soudu a navzdory tomu, že nový katastrální zákon (zakotvujícího zásadu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí) je připravován vládou již minimálně od roku 2001 [...], nebyla doposud žádná adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto nejsou osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále odpovídajícím způsobem chráněny. Není přitom akceptovatelné, aby po dobu cca deseti let zákonodárce v dané věci nejednal a v právním řádu ponechával polovičatou právní úpravu, v konečném důsledku neslučitelnou s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů. Dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která brání uplatnění základních práv, je přitom Ústavním soudem považována za protiústavní [...]. Z tohoto důvodu musí obecné soudy samy v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám." Inými slovami, ústavný súd pri nečinnosti zákonodarcu do českého práva zavádza zásadu materiálnej publicity katastra, ktorá v ňom doteraz neexistovala.
A úplne na záver si ústavný súd neodpustil kopnúť si do najvyššieho súdu (a to literárne kúzelným spôsobom). "Špatně strukturované odůvodnění obsažené v jednom souvětí v rozsahu přibližně poloviny jedné stránky je totiž a to dokonce nejen pro běžného občana, jemuž jsou soudní rozhodnutí také (sic!) určena, byť Nejvyšší soud si zjevně myslí opak, nečitelné a nesrozumitelné. Nikterak proto nenapomáhá důvěře občanů v soudnictví, nýbrž ve svém důsledku podkopává autoritu soudní moci, když tato produkuje pro (laickou a koneckonců i odbornou) veřejnost stěží pochopitelná rozhodnutí plná procesních formalismů. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že nedostojí-li obecné soudy povinnosti svá rozhodnutí řádně (tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit), dopouštějí se libovůle." :-)
Rozumné opatrenia a sudcovský aktivizmus
Myslím, že rozhodnutie ústavného súdu je potrebné analyzovať v dvoch rovinách. Po prvé, je materiálna publicita katastra dobrým pravidlom? A po druhé, ak áno, mal by toto pravidlo do právneho poriadku zavádzať ústavný súd?
Na prvú otázku by som jednoznačne odpovedal áno. Z akejkoľvek strany sa na to pozerám, materiálna publicita je podľa mňa dobrou normou. Z hľadiska spravodlivosti považujem za nespravodlivé, aby bol dobromyseľný nadobúdateľ vystavený vindikačnej žalobe predchádzajúceho vlastníka, ktorý si niekoľko rokov nevšimol, že nehnuteľnosť užíva niekto iný, ale pred uplynutím vydržacej lehoty sa príde domáhať svojho vlastníctva. Z hľadiska ekonómie mi pripadá efektívne, aby si nemusel každý potenciálny nadobúdateľ robiť title search desať rokov dozadu, keď je oveľa lacnejšie, aby si vlastníci strážili svoje vlastníctvo. Z hľadiska komparatistiky iste nie je náhoda, že nám príbuzné právne systémy materiálnu publicitu taktiež majú. A z hľadiska liberalizmu sa treba opýtať, načo by sme mali za kataster vôbec platiť, keď sa na neho vôbec nevieme spoľahnúť. To ho potom radšej zrušme úplne.
Takže vo vzťahu k prvej otázke s ústavným súdom plne súhlasím. Áno, materiálna publicita je dobrým pravidlom a je najvyšší čas, aby ju aj do nášho právneho poriadku niekto zaviedol. Ostáva však druhá otázka, či by ten niekto mal byť práve súd.
Materiálna publicita môže byť rozumné a spravodlivé pravidlo. Nie som si však istý, či je jeho absencia hneď protiústavná a či by ho tým pádom mal do systému zavádzať ústavný súd ponad hlavu zákonodarcu. Existujú právne poriadky, v ktorých neexistuje materiálna publicita katastra (ak sa nemýlim, ide napr. o USA). Možno je to nerozumné, ale myslí si ústavný súd, že nejde o právny štát?
Inými slovami, zdá sa mi, že existencia alebo neexistencia materiálnej publicity katastra nie je otázkou, na ktorej by sa lámal právny štát. Mala by preto byť v diskrécii zákonodarcu, nie v ultima ratio kontrole ústavného súdu.
Na druhej strane citovaný § 11 môže naozaj pôsobiť mylne (viac ako § 70 slovenského katastrálneho zákona). V tomto zmysle sa zásah ústavného súdu javí viac odôvodnený. Ale stačí to na zásah ústavného súdu?
Záver
Predpokladám, že po tomto rozhodnutí už českému zákonodarcovi neostane nič iné, ako zásadu materiálnej publicity naozaj uzákoniť. Title insurance poisťovne to v Čechách môžu zabaliť. Kedy bude materiálna publicita katastra u nás neviem. Taktiež možno Čechom závidieť, že ich ústavný súd píše také dobre čitateľné a premyslené rozhodnutia. Aj keď občas za cenu naťahovania hraníc súdnej moci.
Názory k článku Nemo plus iuris III: ÚS ČR valcuje:
Kristián Csach, 06. 07. 2011 v 14:54 - pekné
S postom súhlasím v plnej miere.
Rozhodnutie je skutočne pekne napísané, ale stále nekonzistentné.
Čo vlastne chránime ústavnoprávne?
a) vlastníctvo,
b) dôveru v to, že som vlastník
To, že to zmiešame a okoreníme peknými vetami problém nevyrieši. Povedať, že dôvera v to, že som vlastník je per se hodná ústavnoprávnej ochrany vedie k zvláštnostiam. O tom sme ale už hovorili ...
Rozhodnutie je skutočne pekne napísané, ale stále nekonzistentné.
Čo vlastne chránime ústavnoprávne?
a) vlastníctvo,
b) dôveru v to, že som vlastník
To, že to zmiešame a okoreníme peknými vetami problém nevyrieši. Povedať, že dôvera v to, že som vlastník je per se hodná ústavnoprávnej ochrany vedie k zvláštnostiam. O tom sme ale už hovorili ...
Jaroslav Čollák, 06. 07. 2011 v 14:57 - .. zatlieskať ?
Plne sa stotžňujem s tvojím názorom, že materiálna publicita dáva / by dávala/ katastru nehnuteľností punc, ktorý nemá a ktorý chýba ... Vyriešiť otázku, kto by ju mal do právneho poriadku zavádzať, je otázne a závisí hlavne na politickoprávnom vnímaní štátu toho ktorého komentujúceho.. subjektívne a racionalisticky by som mal zhodnotiť, je jedno kto to bude,hlavné je, nech to bude, pretože za hovoria viaceré pragmatické argumenty. Vlastníctvo si ma ustrážiť vlastník ( vlastníctvo zaväzuje:)) a práve tebou spomenutý "title search", ktorý vychádza z katastra,ktorému nemôžeš de facto veriť nemá zmysel..alebo sa mýlim?
Horeuvedenému rozhodnutiu ústavného súdu treba zatlieskať, zvlášť tomu ,ako odsúdil nečinnosť legislatívotvorcu.. urobil to elegantne, potrebou ochrany dôvery subjektov v informácie zapísané do tohto registra. Prirodzene, materiálna publicita a kataster nehnuteľností má mnoho sporných trecích plôch, no osobne sa jednoznačne prikláňam ku koncepcii, ktorá by mu ju dávala, a to zákonnou formou.
záverom, tvrdenie, že Ústavný súd v náleze pod sp.zn. II. ÚS 165/11 v podstate povedal, že podústavná diskusia o materiálnej publicite katastra a zásada nemo plus iuris ho príliš nezaujímajú - nepokladám z jeho strany za pravdivé, lebo svojím rozhodnutím svoj nezáujem o túto problematiku znegoval a priviedol na svet rozhodnutie, ktoré sa v tejto oblasti stalo imho prelomovým a dalo tejto podústavnej diskusii jednoznačný smer..
Horeuvedenému rozhodnutiu ústavného súdu treba zatlieskať, zvlášť tomu ,ako odsúdil nečinnosť legislatívotvorcu.. urobil to elegantne, potrebou ochrany dôvery subjektov v informácie zapísané do tohto registra. Prirodzene, materiálna publicita a kataster nehnuteľností má mnoho sporných trecích plôch, no osobne sa jednoznačne prikláňam ku koncepcii, ktorá by mu ju dávala, a to zákonnou formou.
záverom, tvrdenie, že Ústavný súd v náleze pod sp.zn. II. ÚS 165/11 v podstate povedal, že podústavná diskusia o materiálnej publicite katastra a zásada nemo plus iuris ho príliš nezaujímajú - nepokladám z jeho strany za pravdivé, lebo svojím rozhodnutím svoj nezáujem o túto problematiku znegoval a priviedol na svet rozhodnutie, ktoré sa v tejto oblasti stalo imho prelomovým a dalo tejto podústavnej diskusii jednoznačný smer..
Jaroslav Čollák, 06. 07. 2011 v 15:25 - Jaroslav Čollák
napadá ma paralela.. bolo by absurdným riešenie, keby sme katastru prenechali funkciu evidenčnú, no zápisy, zmeny atď. by vykonával "pozemkový súd"? Vrátiť sa tak do doby z pred 1950 a tvrdenie katastra z 1993,že zlúčenie je výhodné a ekonomické de lege ferenda vyvrátiť? Existovala by vlastne oddelená právna a technická stránka vkladu a evidencie nehnuteľností
ps: vykreoval som tu nový typ súdu, viem, že ministerstvo by ma za poradcu tým pádom nechcelo, ale predsa...:)
ps: vykreoval som tu nový typ súdu, viem, že ministerstvo by ma za poradcu tým pádom nechcelo, ale predsa...:)
Michal Novotný, 06. 07. 2011 v 15:44 - Budem (sa) opakovať
ale nezostáva, než čiastočne súhlasiť s Jurajom aj Kristiánom.
Osobne to rozhodnutie nepovažujem ani za príliš pekné, pretože v časti "citácie" zahraničných právnych úprav pripomína rozprávku, ako psíček a mačička piekli tortičku... Z každého rožku trošku, hlavne že vieme, čo chceme povedať na záver.
A ako som už povedal - ak chceme materiálnu publicitu, prosím. Ale toto je riešenie na zákonodarcovi, nie na sudcoch, ktorých nikto nevolil.
Celé ma to mrzí ale ešte z jedného dôvodu - že totiž mám v skutočnosti dojem, že celý český Ústavný súd (podobne ako naše súdy - viď napr. R 14/2009) pod pojmom "dobrá viera" (po našom dobromyseľnosť) chcú v skutočnosti chrániť to, čomu sa hovorí realitný trh. Dobrá viera nemôže byť naplnená už len tým, že ten, kto je napísaný na zmluve ako predávajúci, je zároveň zapísaný na LV ako vlastník. Podľa mňa dobrá viera zahŕňa o trochu viac než len samotné porovnanie katastra a zmluvy - ako hovorí § 130 ods. 1 O.z. (síce v inej súvislosti, ale predsa), dobromyseľnosť musí existovať s OHĽADOM na VŠETKY okolnosti. A práve toto mi väčšinou prekáža na tých rozhodnutiach, že sa tam nedočítame, či súdy naozaj uvažovali so všetkými okolnosťami.
Stačí si tieto dôsledky rozmeniť na akúkoľvek dobrovoľnú dražbu na Slovensku a následné na ňu nadväzujúce prevody a človeku je jasné, že nie nechránenie dobromyseľnosti, ale práve naopak existencia tohto inštitútu (podľa mňa, použijúc slová z R 14/2009) "nezodpovedá chápaniu materiálneho právneho štátu".
Ale mám stále viac a viac pocit, že nás tu s podobnými názormi zostáva čoraz menej a menej...
Osobne to rozhodnutie nepovažujem ani za príliš pekné, pretože v časti "citácie" zahraničných právnych úprav pripomína rozprávku, ako psíček a mačička piekli tortičku... Z každého rožku trošku, hlavne že vieme, čo chceme povedať na záver.
A ako som už povedal - ak chceme materiálnu publicitu, prosím. Ale toto je riešenie na zákonodarcovi, nie na sudcoch, ktorých nikto nevolil.
Celé ma to mrzí ale ešte z jedného dôvodu - že totiž mám v skutočnosti dojem, že celý český Ústavný súd (podobne ako naše súdy - viď napr. R 14/2009) pod pojmom "dobrá viera" (po našom dobromyseľnosť) chcú v skutočnosti chrániť to, čomu sa hovorí realitný trh. Dobrá viera nemôže byť naplnená už len tým, že ten, kto je napísaný na zmluve ako predávajúci, je zároveň zapísaný na LV ako vlastník. Podľa mňa dobrá viera zahŕňa o trochu viac než len samotné porovnanie katastra a zmluvy - ako hovorí § 130 ods. 1 O.z. (síce v inej súvislosti, ale predsa), dobromyseľnosť musí existovať s OHĽADOM na VŠETKY okolnosti. A práve toto mi väčšinou prekáža na tých rozhodnutiach, že sa tam nedočítame, či súdy naozaj uvažovali so všetkými okolnosťami.
Stačí si tieto dôsledky rozmeniť na akúkoľvek dobrovoľnú dražbu na Slovensku a následné na ňu nadväzujúce prevody a človeku je jasné, že nie nechránenie dobromyseľnosti, ale práve naopak existencia tohto inštitútu (podľa mňa, použijúc slová z R 14/2009) "nezodpovedá chápaniu materiálneho právneho štátu".
Ale mám stále viac a viac pocit, že nás tu s podobnými názormi zostáva čoraz menej a menej...
Michal Novotný, 06. 07. 2011 v 15:51 - Ad JČ
Tých modelov je možných niekoľko, ak si správne spomínam (a dúfam, že neprezrádzam štátne tajomstvo), za minulej vlády sa dokonca niektoré skúšali.
V zásade dva modely by boli na úvahu:
1. urobiť zo správ katastra akoby "technické oddelenia" príslušných súdov, teda že by pracovali v podstate samostatne, len rozhodovanie by robili sudcovia a súdni úradníci,
2. urobiť zo správ katastra "kvázisúdy" (dať rozhodujúcim ľudom trochu nezávislosti, nejaké kvázisudcovské garancie apod.).
Pokiaľ viem, neprešlo ani jedno (z rôznych politických a iných dôvodov).
On ten problém je ale komplexnejší - 1/ nemôžeme budovať materiálnu publicitu za stavu, že nemáme publicitu formálnu (zbierka listín nie je verejná), 2/ príliš veľa vzťahov vzniká (a môže vznikať) mimo katastra, resp. neexistuje prepojenie na kataster, 3/ nevyhovujúci systém opravných prostriedkov na katastri atď.
Práve preto som nepriateľom zavádzania "materiálnej publicity" súdmi - pretože to nie je také jednoduché, ako si to oni predstavujú.
V zásade dva modely by boli na úvahu:
1. urobiť zo správ katastra akoby "technické oddelenia" príslušných súdov, teda že by pracovali v podstate samostatne, len rozhodovanie by robili sudcovia a súdni úradníci,
2. urobiť zo správ katastra "kvázisúdy" (dať rozhodujúcim ľudom trochu nezávislosti, nejaké kvázisudcovské garancie apod.).
Pokiaľ viem, neprešlo ani jedno (z rôznych politických a iných dôvodov).
On ten problém je ale komplexnejší - 1/ nemôžeme budovať materiálnu publicitu za stavu, že nemáme publicitu formálnu (zbierka listín nie je verejná), 2/ príliš veľa vzťahov vzniká (a môže vznikať) mimo katastra, resp. neexistuje prepojenie na kataster, 3/ nevyhovujúci systém opravných prostriedkov na katastri atď.
Práve preto som nepriateľom zavádzania "materiálnej publicity" súdmi - pretože to nie je také jednoduché, ako si to oni predstavujú.
Martin Maliar, 06. 07. 2011 v 23:32 - Tu bude zhoda
Ak sa vyhneme diskusii o odstúpení ("vlastník nemôže byť neoprávneným držiteľom") vyhneme, tak v tomto prípade bude zhoda. Elegantne si to rozobral a aj adekvátne nadniesol veci na úvahu - dík.
Rozhodnutie je skoro literárne dielo a taktiež kvitujem, že dobre čitateľné. Na druhej strane však, ak si dáme nabok "pozlátka", tak ulieta.
Dobrá viera sama, ako subjektívna kategória, nebola nikdy tak vnímaná, že by robila z nevlastníka vlastníka. Ako Michal už uviedol, je síce výnimočne možné z nevlastníka urobiť vlastníka, ale s poukazom na niečo ako objektizovanú dobrú vieru a pritom treba dvakrát podčiarknuť pojem "výnimočne". V tom dokonca ani medzi rímskymi právnikmi nebol odlišný názor (nepoznám).
Javí sa mi nesprávne zrazu povedať - buď publicita. S ohľadom na stav našej evidencie(duplicitné LV napr.) o to viac, keďže neviem, či bol niekedy bod nula alebo že práve dnes je ten deň, hodina, minúta, keď by mal byť bod nula (t.j. materiálna publicita).
Nehovorím ale, že približovať sa k nej je cesta, ktorá nemá význam - má. Ale nie "tlačená súdom" (zákon je to, čo povie súd, že zákonom je) a nie vtedy, keď si súd povie, že TERAZ. Netvoril by som z nej snáď nejaký fetiš. A čo neregistrované majetkové hodnoty? Tam si mám byť ako istý, že som vlastník?
Nemám rád konštrukciu vlastníckeho práva. Ako som už dávnejšie písal, ak súd rozhodol spor "o určenie vlastníckeho práva", vypovedá toto rozhodnutie niečo o tom, kto je vlastník? Súd si len "tipol", resp. súd povedal len to, že z týchto "dvoch" sa javí, že lepšie právo k veci má "tento". Či je práve on vlastník ostane stále vyvrátiteľné akoukoľvek ďalšou osobou. A tých je XY:-)
Rozhodnutie je skoro literárne dielo a taktiež kvitujem, že dobre čitateľné. Na druhej strane však, ak si dáme nabok "pozlátka", tak ulieta.
Dobrá viera sama, ako subjektívna kategória, nebola nikdy tak vnímaná, že by robila z nevlastníka vlastníka. Ako Michal už uviedol, je síce výnimočne možné z nevlastníka urobiť vlastníka, ale s poukazom na niečo ako objektizovanú dobrú vieru a pritom treba dvakrát podčiarknuť pojem "výnimočne". V tom dokonca ani medzi rímskymi právnikmi nebol odlišný názor (nepoznám).
Javí sa mi nesprávne zrazu povedať - buď publicita. S ohľadom na stav našej evidencie(duplicitné LV napr.) o to viac, keďže neviem, či bol niekedy bod nula alebo že práve dnes je ten deň, hodina, minúta, keď by mal byť bod nula (t.j. materiálna publicita).
Nehovorím ale, že približovať sa k nej je cesta, ktorá nemá význam - má. Ale nie "tlačená súdom" (zákon je to, čo povie súd, že zákonom je) a nie vtedy, keď si súd povie, že TERAZ. Netvoril by som z nej snáď nejaký fetiš. A čo neregistrované majetkové hodnoty? Tam si mám byť ako istý, že som vlastník?
Nemám rád konštrukciu vlastníckeho práva. Ako som už dávnejšie písal, ak súd rozhodol spor "o určenie vlastníckeho práva", vypovedá toto rozhodnutie niečo o tom, kto je vlastník? Súd si len "tipol", resp. súd povedal len to, že z týchto "dvoch" sa javí, že lepšie právo k veci má "tento". Či je práve on vlastník ostane stále vyvrátiteľné akoukoľvek ďalšou osobou. A tých je XY:-)
Juraj Gyarfas, 07. 07. 2011 v 15:31 - Ad Martin
Takže chápem, že v podstate sa takmer vo všetko zhodneme. Rozhodnutie je literárne pekné, materiálna publicita je v zásade dobrá vec, ale nemali by ju nekoncepčne zavádzať súdy a vyžadovala by si lepší stav katastra.
A teraz späť k tej otázke odstúpenia. Chápem, že s mojou interpretáciou máš problém, lebo nie je jasné ako riešiť otázku, komu patria úžitky z veci v čase medzi odstúpením a spätným prevodom vlastníckeho práva. Prečo by sa však táto situácia nemohla riešiť extenzívnym použitím § 458 ods. 2? Keď dôjde k odstúpeniu, vznikne záväzok predávajúceho vrátiť peniaze a záväzok kupujúceho spätne previesť vlastnícke právo. Tieto záväzky budú v určitom momente splatné (ponechajme teraz bokom úvahu o tom kedy). Ak kupujúci k momentu, kedy musí svoju povinnosť spätne previesť vlastnícke právo, nesplnil, nekoná už dobromyseľne. § 458 ods. 2 podľa mňa nehovorí o oprávnenosti alebo neoprávnenosti držby (to je úplne iná téma, tu vôbec nejde o držbu, lebo kupujúci je podľa mňa ešte stále vlastník), ale o dobromyseľnosti konania. Všetky úžitky z veci, ktoré vznikli od momentu, kedy kupujúci mal "vrátiť" vlastnícke právo, tak musí vydať predávajúcemu.
Viem, že je to trochu pritiahnuté za vlasy, ale z hľadiska dôsledkov to dáva zmysel. Zrkadlovo to bude tak isto fungovať aj s vrátením kúpnej ceny. Ak predávajúci po odstúpení nevráti kúpnu cenu k momentu splatnosti, vznikne podľa mňa nárok kupujúceho na úroky z omeškania (ktoré v podstate nahrádzajú úžitky z veci).
Nemohlo by to podľa teba takto fungovať?
A teraz späť k tej otázke odstúpenia. Chápem, že s mojou interpretáciou máš problém, lebo nie je jasné ako riešiť otázku, komu patria úžitky z veci v čase medzi odstúpením a spätným prevodom vlastníckeho práva. Prečo by sa však táto situácia nemohla riešiť extenzívnym použitím § 458 ods. 2? Keď dôjde k odstúpeniu, vznikne záväzok predávajúceho vrátiť peniaze a záväzok kupujúceho spätne previesť vlastnícke právo. Tieto záväzky budú v určitom momente splatné (ponechajme teraz bokom úvahu o tom kedy). Ak kupujúci k momentu, kedy musí svoju povinnosť spätne previesť vlastnícke právo, nesplnil, nekoná už dobromyseľne. § 458 ods. 2 podľa mňa nehovorí o oprávnenosti alebo neoprávnenosti držby (to je úplne iná téma, tu vôbec nejde o držbu, lebo kupujúci je podľa mňa ešte stále vlastník), ale o dobromyseľnosti konania. Všetky úžitky z veci, ktoré vznikli od momentu, kedy kupujúci mal "vrátiť" vlastnícke právo, tak musí vydať predávajúcemu.
Viem, že je to trochu pritiahnuté za vlasy, ale z hľadiska dôsledkov to dáva zmysel. Zrkadlovo to bude tak isto fungovať aj s vrátením kúpnej ceny. Ak predávajúci po odstúpení nevráti kúpnu cenu k momentu splatnosti, vznikne podľa mňa nárok kupujúceho na úroky z omeškania (ktoré v podstate nahrádzajú úžitky z veci).
Nemohlo by to podľa teba takto fungovať?
Matej Kukura, 07. 07. 2011 v 17:04 - Materiálna publicita?
V našich podmienkach si to ozaj nedokážem predstaviť. Stačí vziať do úvahy možné pestvá na katastroch, falšovanie podpisov, prepadné zálohy a zabezpečovacie prevody. Toto sú všetko okolnosti, ktoré by príliš sťažili situáciu pôvodného (skutočného) vlastníka. A teda zaťažiť ho bremenom preukazovať nedobromyseľnosť pri druhom a ďalších prevodoch sa mi javí ako ukážkové probatio diabolica. Najmä ak sa kupujúci môže určite spoľahnúť na zápis v katastri..
A ani to zaväzovanie vlastníctvom si nepredstavujem tak, že budem každý deň či obdeň kontrolovať, či som ešte kdesi zapísaný alebo už nie, najmä ak ani táto kontrola v skutočnosti nič nezabezpečí.
Iste, mal by som si asi preštudovať, ako reaguje iný systém pravidiel na tieto situácie v konkrétnostiach. Som však presvedčený, že púha zmena jediného pravidla je rozhodne úlet.
A ani to zaväzovanie vlastníctvom si nepredstavujem tak, že budem každý deň či obdeň kontrolovať, či som ešte kdesi zapísaný alebo už nie, najmä ak ani táto kontrola v skutočnosti nič nezabezpečí.
Iste, mal by som si asi preštudovať, ako reaguje iný systém pravidiel na tieto situácie v konkrétnostiach. Som však presvedčený, že púha zmena jediného pravidla je rozhodne úlet.
Matej Kukura, 07. 07. 2011 v 17:11 - A čo sa dôvery týka...
... v prvom rade by sme mali mať dôveru v to, čo vlastne ako právo platí, či neplatí. Aby sme sa to nedozvedali až v čase, keď je nám to prd platné. Hoci teda niekomu to platné je..
Bystrik Bugan, 08. 07. 2011 v 00:13 - kopanec se vrací
Nejvyšší soud vrací kopanec ÚS - viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, ze dne 1. 6. 2011: "Závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“ vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve vazbě na institut vydržení, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má)."
Jaroslav Čollák, 08. 07. 2011 v 00:31 - ... zákonná ochrana?
..ohľadne nadobudnutia vlastníckeho práva v dobrej viere od nevlastníka - mýlim sa, alebo jeden z prevratných "prínosov" pripravovanej novely občianskeho zákonníka v Čechách má byť práve zákonná ochrana tohto nového "dobroverného" vlastníka?
ps : zainteresovaných prosím, aby moju informáciu buď vyvrátili alebo potvrdili :) ďakujem
ps : zainteresovaných prosím, aby moju informáciu buď vyvrátili alebo potvrdili :) ďakujem
Kristián Csach, 08. 07. 2011 v 10:32 - Ad Bystrik Bugan a.i.
Ad BB: Skvelé a zábavné (z pohľadu mimostojacieho). Smutné je, že si súdnu vojnu v takto dôležitej veci odnesú ľudia a niečo ako právna istota.
Ad JČ: to áno, ale netreba si to predstavovať ako Hurvínek válku. NAdobudnutie sa samozrejme viaže na splnenie podmienok (nikde neplatí absolútne: dobrá viera - nadobudnutie vlastníctva, naviac, na čo sa často zabúda (heslo: bytová mafia), dobrá viera sa spravidla viaže na to, že predávajú má oprávnenie na efektívny prevod, nie na identitu predávajúceho).
Copy paste z českého návrhu (verzia polovica mája):
Pododdíl 7
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
§ 1101
Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
§ 1102
Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
§ 1103
Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1101 nebo 1082, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.
§ 1104
Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.
§ 1105
Ustanovení § 1102 až 1104 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu na komoditní burze.
Btw, postrehol niekto z prítomných vyjadrenie k tejto veci od našich popredných civilistov (ako vraví po Oravsky Michal "no offence", len ma to zaujíma)? Nemám vždy prehľad o všetkých výstupoch (článok Juraja a Michala ale prekvapivo veľkú diskusiu nevyvolal...). Čo sa týka legislatívneho zámeru Reko, to je jednak dada a naviac de lege ferenda, zaujíma ma lege lata.
Ad JČ: to áno, ale netreba si to predstavovať ako Hurvínek válku. NAdobudnutie sa samozrejme viaže na splnenie podmienok (nikde neplatí absolútne: dobrá viera - nadobudnutie vlastníctva, naviac, na čo sa často zabúda (heslo: bytová mafia), dobrá viera sa spravidla viaže na to, že predávajú má oprávnenie na efektívny prevod, nie na identitu predávajúceho).
Copy paste z českého návrhu (verzia polovica mája):
Pododdíl 7
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
§ 1101
Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
§ 1102
Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
§ 1103
Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1101 nebo 1082, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.
§ 1104
Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.
§ 1105
Ustanovení § 1102 až 1104 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu na komoditní burze.
Btw, postrehol niekto z prítomných vyjadrenie k tejto veci od našich popredných civilistov (ako vraví po Oravsky Michal "no offence", len ma to zaujíma)? Nemám vždy prehľad o všetkých výstupoch (článok Juraja a Michala ale prekvapivo veľkú diskusiu nevyvolal...). Čo sa týka legislatívneho zámeru Reko, to je jednak dada a naviac de lege ferenda, zaujíma ma lege lata.
Jaroslav Čollák, 08. 07. 2011 v 10:58 - Ad K.Cs
..samozrejme vedel som, že to nie je jednoduché ako som napísal, len som sledoval tlačovú konferenciu komisie a spomínali to tam /aj tie jednotlivé podmienky/ - no nevedel som to nikde nájsť, teda veľká vďaka :)
Michal Novotný, 08. 07. 2011 v 11:51 - Keďže
sám seba ľúbim :-) a hľadám reakcie na svoje (naše) články rád, tak ja som našiel citáciu nášho článku v publikácii Dulaková-Jakúbeková a kol.: Zmluvy o prevode vlastníctva.
Ale nakoľko som tú knihu listoval len v kníhkupectve, tak neviem, či sa tam k dobromyseľnému nadobudnutiu vyjadrovali tiež (tipoval by som, že áno).
Ale k tomu českému OZ - ako rozumiete tomu § 1104?
Ale nakoľko som tú knihu listoval len v kníhkupectve, tak neviem, či sa tam k dobromyseľnému nadobudnutiu vyjadrovali tiež (tipoval by som, že áno).
Ale k tomu českému OZ - ako rozumiete tomu § 1104?
Kristián Csach, 08. 07. 2011 v 12:24 - Ad Michal
Je to taká zaujímavá situácia:
2. Nevlastník A prevedie na B vec, B je dobromyseľný, nadobúda vlastníctvo, potom
3. A opätovne nadobúda od B vec, B je už vlastník, takže na dobrej (resp. zlej) viere A nezávisí, keďže nadobúda od vlastníka.
1004 má zabrániť tomu, aby A mohol vec takto legalizovať. Je otázne, či sa takáto situácia má riešiť normatívne alebo judikatúrou (myslím že je to podľa nejakého poľského judikátu - viac o tom vie Petr Tégl). Samozrejme má takáto formulácia dosť veľké kolaterály, ale čo už ...
2. Nevlastník A prevedie na B vec, B je dobromyseľný, nadobúda vlastníctvo, potom
3. A opätovne nadobúda od B vec, B je už vlastník, takže na dobrej (resp. zlej) viere A nezávisí, keďže nadobúda od vlastníka.
1004 má zabrániť tomu, aby A mohol vec takto legalizovať. Je otázne, či sa takáto situácia má riešiť normatívne alebo judikatúrou (myslím že je to podľa nejakého poľského judikátu - viac o tom vie Petr Tégl). Samozrejme má takáto formulácia dosť veľké kolaterály, ale čo už ...
Kristián Csach, 08. 07. 2011 v 12:33 - Tie kolaterály
pokračovanie:
Samozrejme sú tie kolaterály zásadné. Vo všeobecnosti sa (pri prísnom výklade, samozrejme je možný aj trochu flexibilnejší výklad) zabráni ex-vlastníkovi, ktorý napríklad zveril svoju vec inej osobe, aby si ju kúpil v bazári, ak by ju tam našiel. Alebo dedičovi, alebo.... :-) Takže bude potrebné robiť každú chvíľu teleologickú redukciu (hold, cena za znormatívnenie judikatórnej kazuistiky).
Ad JČ, jasné, tá Hurvínkovina bola všeobecná pripoviedka. Akási výstraha pred tým, k čomu vedie zjednodušovanie konceptov (ako je aj napríklad dobrá viera...), lebo je neuveriteľné, ako tieto zjednodušenia ovplyvňujú myslenie, resp. pod- či nevedomie (viď aj to rozhodnutie českého ÚS).
Samozrejme sú tie kolaterály zásadné. Vo všeobecnosti sa (pri prísnom výklade, samozrejme je možný aj trochu flexibilnejší výklad) zabráni ex-vlastníkovi, ktorý napríklad zveril svoju vec inej osobe, aby si ju kúpil v bazári, ak by ju tam našiel. Alebo dedičovi, alebo.... :-) Takže bude potrebné robiť každú chvíľu teleologickú redukciu (hold, cena za znormatívnenie judikatórnej kazuistiky).
Ad JČ, jasné, tá Hurvínkovina bola všeobecná pripoviedka. Akási výstraha pred tým, k čomu vedie zjednodušovanie konceptov (ako je aj napríklad dobrá viera...), lebo je neuveriteľné, ako tieto zjednodušenia ovplyvňujú myslenie, resp. pod- či nevedomie (viď aj to rozhodnutie českého ÚS).
Michal Novotný, 08. 07. 2011 v 12:40 - Ad Kristian
Toto som si myslel aj ja :-) Ale z toho textu podľa mňa plynie, že by sa to malo rovnako týkať situácie, ak B prevádza na C, ktorý vie, že A nebol vlastníkom.
Lenže - ak to chcú riešiť normatívne, nebolo by rozumnejšie odpovedať na vcelku prirodzenú otázku, kto teda a kedy nadobudne/stratí vlastníctvo? Inak povedané, bude A/B/C vlastníkom/Treuhänderom/konštitútom?
Priznám sa, že mi to riešenie nie je moc sympatické, hoci cieľu rozumiem. Zneužívaniu tohto inšitútu sa ale dá podľa mňa brániť cez simulované úkony, resp. obchádzanie zákona, nie takto.
Inak, len pre zaujímavosť, v Rakúsku to vyriešili presne naopak (OGH 6Ob108/98w, tu http://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJR_19990422_OGH0002_0060OB00108_98W0000_001&ResultFunctionToken=e1bf9d90-5daa-46b2-a8eb-ce33bdca093b&Position=1&Gericht=&Rechtssatznummer=&Rechtssatz=&Fundstelle=&AenderungenSeit=Undefined&SucheNachRechtssatz=True&SucheNachText=False&GZ=&VonDatum=&BisDatum=08.07.2011&Norm=abgb+%c2%a7367&ImRisSeit=Undefined&ResultPageSize=50&Suchworte=).
Lenže - ak to chcú riešiť normatívne, nebolo by rozumnejšie odpovedať na vcelku prirodzenú otázku, kto teda a kedy nadobudne/stratí vlastníctvo? Inak povedané, bude A/B/C vlastníkom/Treuhänderom/konštitútom?
Priznám sa, že mi to riešenie nie je moc sympatické, hoci cieľu rozumiem. Zneužívaniu tohto inšitútu sa ale dá podľa mňa brániť cez simulované úkony, resp. obchádzanie zákona, nie takto.
Inak, len pre zaujímavosť, v Rakúsku to vyriešili presne naopak (OGH 6Ob108/98w, tu http://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJR_19990422_OGH0002_0060OB00108_98W0000_001&ResultFunctionToken=e1bf9d90-5daa-46b2-a8eb-ce33bdca093b&Position=1&Gericht=&Rechtssatznummer=&Rechtssatz=&Fundstelle=&AenderungenSeit=Undefined&SucheNachRechtssatz=True&SucheNachText=False&GZ=&VonDatum=&BisDatum=08.07.2011&Norm=abgb+%c2%a7367&ImRisSeit=Undefined&ResultPageSize=50&Suchworte=).
Kristián Csach, 08. 07. 2011 v 12:52 - Michal
Vďaka za rakúsky link.
Áno, vzťahuje sa aj na akúkoľvek tretiu osobu C.
Makrodôsledky: nejaký srandista zverejní, že vec bola nadobudnutá od nevlastníka. A vlastník má problém, lebo hodnota veci rapídne klesá z dôvodu obmedzenej obchodovateľnosti. Čo by asi na to (český) ústavný súd?
Áno, vzťahuje sa aj na akúkoľvek tretiu osobu C.
Makrodôsledky: nejaký srandista zverejní, že vec bola nadobudnutá od nevlastníka. A vlastník má problém, lebo hodnota veci rapídne klesá z dôvodu obmedzenej obchodovateľnosti. Čo by asi na to (český) ústavný súd?
Eva Vávrová, 11. 07. 2011 v 10:28 - Jen rychlý odkaz
Dobrý den,
příspěvky jsou četné, pozorněji je přečtu později, ale připojuji odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (impérium vrací úder..)
http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=11&id_article=255208&csum=bfe43127
příspěvky jsou četné, pozorněji je přečtu později, ale připojuji odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (impérium vrací úder..)
http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=11&id_article=255208&csum=bfe43127
Peter Pethő, 11. 07. 2011 v 16:15 - a co bod 29. priatelia? :)
mimoriadne zaujimava diskusia...k danej teme sa vsak necitim tak dobre teoreticky podkuty ako diskutujuci kolegovia, tak iba maly comment k niecomu tiez zaujimavemu...
mna zaujal bod 29. (a uz vobec to, ze jednotlive odseky su ocislovane), kde USCR vynadal NSCR za "poor drafting"...zeby si na USCR niekto precital Garnerov Legal Writing in Plain English (http://www.press.uchicago.edu/ucp/books/book/chicago/L/bo3620670.html)? :) ak si vsak precitam bod 29. este raz, tak tam vidim (alebo mozno len velmi chcem vidiet) snahu USCR vytvorit si v buducnosti podu pre argument, ze poor drafting je tiez prejav lubovole...
mna zaujal bod 29. (a uz vobec to, ze jednotlive odseky su ocislovane), kde USCR vynadal NSCR za "poor drafting"...zeby si na USCR niekto precital Garnerov Legal Writing in Plain English (http://www.press.uchicago.edu/ucp/books/book/chicago/L/bo3620670.html)? :) ak si vsak precitam bod 29. este raz, tak tam vidim (alebo mozno len velmi chcem vidiet) snahu USCR vytvorit si v buducnosti podu pre argument, ze poor drafting je tiez prejav lubovole...
Milan Kvasnica, 12. 07. 2011 v 03:13 - ad rychlý odkaz
SLV má již nějakou tu dobu (asi) jedinečnou funkci a to citace. Po rozkliknutí nálezu ÚS: http://slv.cz/II.us165/11 je vpravo nahoře seznam rozhodnutí "odkaz vede z", kde jsou dnes tři rozhodnutí, která na nález ÚS odkazují.
Juraj Gyarfas, 12. 07. 2011 v 19:46 - Milan
Tie odkazy sú skvelé. Ale pozerám, že všetky tri rozhodnutia sú síce v iných veciach, ale skončili pred tým istým senátom (JUDr. Vrcha) a odôvodnenie je v podstate identické. Čo to znamená?
Tomáš Čentík, 12. 07. 2011 v 19:59 - ad Juraj
len tak na odľahčenie asi ctrl C ctrl V :)
Juraj Gyarfas, 13. 07. 2011 v 09:27 - Ad Tomáš
Technicky tomu rozumiem. Óóó, Ctrl C + Ctrl V, veľký to reformátor právnickej profesie :-)
Ale prečo sa tri tak podobné veci v podobnom čase dostali pred ten istý senát?
Ale prečo sa tri tak podobné veci v podobnom čase dostali pred ten istý senát?
Michal Novotný, 13. 07. 2011 v 11:21 - Ad Juraj
pretože v Česku, ak tomu správne rozumiem, funguje na NS model špecializácie senátov, na rozdiel od nášho fetišu menom "elektronická podateľňa".
Viď tu http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/68fdca6a7e1ccc41c12576ac004593f4/8e20e0b7b9ba900ac12577120044f244/$FILE/RP20110629.pdf , s. 26, vymedzenie pôsobnosti senátu č. 30.
Viď tu http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/68fdca6a7e1ccc41c12576ac004593f4/8e20e0b7b9ba900ac12577120044f244/$FILE/RP20110629.pdf , s. 26, vymedzenie pôsobnosti senátu č. 30.
Peter Pethő, 21. 07. 2011 v 18:56 - a co na to US SR
btw, US SR v nedavnom rozhodnuti (I. ÚS 50/2010 z 10.02.2010) zaujal tradicne stanovisko (pri odstupeni sa chrani dobra viera, pri neplatnosti nie). Minimalne je vsak na tomto rozhodnuti zaujimave to, ze poukazal na cesku odbornu literaturu a rozhodovaciu prax...
Juraj Gyarfas, 21. 07. 2011 v 20:38 - Ad Peter
Ďakujem za upozornenie. Rozhodnutie sa mi veľmi páči. Nevedel som, že také niečo vydali. Kto je vlastne v prvom senáte?
Kristián Csach, 21. 07. 2011 v 23:56 - I. ÚS 50/2010
Ja by som to rozhodnutie vo vzťahu k odstúpeniu od predchádzajúcej zmluvy až tak široko nevykladal (a dokonca ani v tom smere, že sa v tomto prípade chráni dobrá viera, lebo by išlo o nadobudnutie od vlastníka, a tam je dobrá viera nepodstatná).
Podľa mňa sa v bode 19 poukazuje iba na odlišnosť od uvádzaného nálezu českého ÚS (17) a nášho NS (18). Hoci sa to tak môže na prvý pohľad zdať, nemyslím, že by ÚSSR v bode 19 bez ďalšieho povedal, že odstúpenie predchodcu nemá vplyv na právne postavenie nadobúdateľa. Na to je to príliš jednoduché vyjadrenie.
Ohľadne neplatnosti predchádzajúcej zmluvy je ale záver jasný.
Podľa mňa sa v bode 19 poukazuje iba na odlišnosť od uvádzaného nálezu českého ÚS (17) a nášho NS (18). Hoci sa to tak môže na prvý pohľad zdať, nemyslím, že by ÚSSR v bode 19 bez ďalšieho povedal, že odstúpenie predchodcu nemá vplyv na právne postavenie nadobúdateľa. Na to je to príliš jednoduché vyjadrenie.
Ohľadne neplatnosti predchádzajúcej zmluvy je ale záver jasný.
Juraj Gyarfas, 22. 07. 2011 v 16:43 - Ad Kristián
Súhlasím. Práve preto sa mi to rozhodnutie tak páči. Páči sa mi, že ÚS otázku absolútnej neplatnosti jednoznačne odlíšil od otázok (i) odstúpenia (a že nešiel do nezmyselnej ústavnoprávnej diskusii o odstúpení ako český ÚS) a (ii) dodatočného zrušenia príklepu. Ďalej sa mi páči, že jednoznačne oddelil otázku zhodnotenia veci (viem si predstaviť, že by sa púšťal do diskusie o ochrane dobrej viery pri zhodnotení veci, čo by zase vytváralo právne nejasnosti). Rozhodnutie je podľa mňa jasné, stručné a nevytvára ústavnoprávny zmätok v civilnom práve.
Zaujímavé na tom ešte je, že rozhodnutie bolo vydané predtým, ako český ÚS definitívne prelomil nemo plus iuris. Celkom by ma zaujímalo, ako by túto istú vec slovenský ÚS rozhodol teraz.
Zaujímavé na tom ešte je, že rozhodnutie bolo vydané predtým, ako český ÚS definitívne prelomil nemo plus iuris. Celkom by ma zaujímalo, ako by túto istú vec slovenský ÚS rozhodol teraz.
Michal Novotný, 22. 07. 2011 v 17:18 - Ad Juraj
máš pravdu, to rozhodnutie je najcennejšie práve tým, čo v ňom nie je :-)
Ba dokonca (ale nechcem domýšľať ďalej, než treba), mám pocit, akoby ÚS bez ďalšieho netlieskal ani tomu 4 Cdo 274/2006. Ak by tomu tak naozaj bolo, tak by ten nález bol naozaj dobrý, jasný a pre prax mimoriadne potrebný.
Ba dokonca (ale nechcem domýšľať ďalej, než treba), mám pocit, akoby ÚS bez ďalšieho netlieskal ani tomu 4 Cdo 274/2006. Ak by tomu tak naozaj bolo, tak by ten nález bol naozaj dobrý, jasný a pre prax mimoriadne potrebný.
dominika vokalova, 26. 07. 2011 v 20:31 - dominika vokalova
Zdravím diskutujúcich,
rada by som k tejto nepochybne veľmi dôležitej téme povedala zopár slov. Poznám viacero prípadov, ktoré sa stali a mám obavy z následkov , ktoré by mohli v súvislosti s predmetným rozhodnutím ústavného súdu vyvstať. Ak by som to mala čo najjednoduchšie vyjadriť,obavy súvisia s tým, , že stačí sofitikovane ,,zbaviť“ niekoho vlastníctva k nehnuteľnosti (neplatne), previesť vlastnícke právo a nadobúdateľovi stačí už len manifestovať dobromyseľnosťou, ako novým spôsobom nadobúdania nehnuteľnosti. Správa katastra pôvodnému vlastníkovi už len zašle de facto informáciu, že vlastnícke právo nemá, a to bez možnosti odvolať sa proti rozhodnutiu o zmene vlastníctva. Dokázať nedostatok dobromyseľnosti pri dobre pripravených scenároch takmer nemožné. Plne chápem Ústavný súd ČR, ale ako sa môže prijať takýto záver bez náležitej úpravy najprv vkladového konania. Pokusy nahradiť zákon sudcovskou tvorbou v tejto sfére vnímam ako veľmi nebezpečné. Uvítala by som závery ústavného súdu, ak právna úprava by bola taká, že by sa pripustilo nadobudnutie nehnuteľnosti od nevlastníka a každý kto síce neplatne previedol nehnuteľnosť, ale proti rozhodnutiu katastra o zmene vlastníctva sa neodvolal alebo nevyužil lehotu na podanie žaloby proti nadobúdateľovi, tak nech príde o svoje vlastníctvo – pri jasných zárukách ochrany práva. Jednoducho preto, lebo mal príležitosť sa odvolaním efektívne brániť a v prípade právoplatne povoleného vkladu v určitých lehotách sa nepokúsil zvrátiť novozapísané vlastnícke právo. Lehoty nech sú trebárs aj 30 rokov, napríklad pri zbavení vlastníckeho práva v dôsledku trestnej činnosti. Lenže od takejto právnej úpravy sme ešte ďaleko a nedokážem si ani len predstaviť, že by sme favorizovali osobu na strane nadobúdateľa len na základe dobromyseľnosti. Možno porovnať napríklad Rakúsko, kde princíp nemo plus iuris ... platí, a to pri materiálnej publicite rakúskej pozemkovej knihy. Pokusy ústavného súdu bez materiálnej publicity katastra a bez právnej úpravy, ktorá umožňuje nadobudnúť od nevlastníka sú veľmi vzdialené rakúskej právnej úprave, ale aj našej realite úrovne a korektnosti právnych vzťahov. Prípad z praxe: Pani Iveta sa vrátila z práce v Rakúsku a v byte našla cudziu osobu, ktorá sa tvárila dobromyseľne. Tvrdila, že kúpila byt od serióznej nebankovej firmy za trhových podmienok. Zmena vlastníctva nastala bez doručenia tak závažného rozhodnutia, akým je rozhodnutie o povolení vkladu. Chronológia údalostí bola nasledovná: Podvodný prevod na nebankovku so sfalšovanými podpismi. Nasleduje prevod na cudziu osobu, ktorá tvrdí, že je dobromyseľná. Ako by ste v danom prípade aplikovali rozhodnutie Ústavného súdu ČR, ak by ste mali na stole žalobu o určenie vlastníckeho práva pani Ivety proti osobe, ktorá kúpila byt od nebankovej firmy , nasťahovala sa do vybieleného bytu a operuje dobromyseľnosťou? Pevne verím, že sa v záujme právnej istoty upraví najprv zákon - vkladové konanie, podmienky nadobudnutia nehnuteľnosti od nevlastníka a až tak nastúpi judikatúra o účinných napr. výmazných žalobách proti nedobromyseľným nadobúdateľom. Nestalo by za pokus navrhnúť zákonodarcovi riešenie ? Aj ja, ako veľká väčšina, si želám materiálnu publicitu katastra a ochranu vlastníckeho práva nadobudnutého dobromyseľne , ale po adekvátnej úprave zákona. Prostý návrh: §1 Rozhodnutie o povolení vkladu sa doručuje do vlastných rúk účastníkom konania a je možné proti nemu možné podať opravný prostriedok do dvoch mesiacov. Opravný prostriedok nemá odkladný účinok. Plynutie rekurznej lehoty a podanie opravného prostriedku sa vyznačí informatívnou poznámkou. §2 Proti zapísanej (zavkladovanej) osobe je možné podať výmaznú žalobu do 6 rokov od povolenia vkladu a do 30 rokov v prípade, ak pri prevode došlo k spáchaniu trestného činu. §3 Zamestnanec katastra rozhoduje o povolení vkladu podľa objektívneho stavu a podľa najlepšieho vedomia a svedomia. Rovnako to platí, aj keď zmluva bola spísaná do notárskej zápisnice alebo autorizovaná advokátom. Zamestananec je pri rozhodovaní nestranný. §4 Zbierka listin je verejne dostupná na internete s výnimkou rodných čísiel osôb evidovaných v katastri.. §5 Vlastnícke právo je možné nadobudnúť aj od nevlastníka, ak nadobúdateľ bol dobromyseľný so zreteľom na všetky okolnosti, že prevodcovi vlastnícke právo patrí. Netoleruje sa žiadna nedbanlivosť najmä neoboznámenie sa s listom vlastníctva, nápadný nepomer kúpnej ceny k hodnote nehnuteľnosti, upozornenia držiteľov prevádzanej nehnuteľnosti, zjavné nedostatky listín v Zbierke listín Správy katastra a podobne. §6 Výkon záložného práva k nehnuteľnosti je prípustný iba so súhlasom súdu. Súd rozhoduje uznesením do 3 mesiacov od podania návrhu. Nateraz nie je dôležitá systematika. Dôležité je, aby sa do zákonov dalo všetko, čo tam má byť, aby sme mali materiálnu publicitu katastra, a aby bol naplnený princíp právnej istoty vyplývajúci z dôvery v objektívne právo. Tak môže byť zachovaný aj inštitút vydržania, ktorý ústavný súd fakticky neguje a robí ho obsolentným a namiesto toho tvorí to najsilnejšie právo v prospech osoby, ktorá je iba dobromyseľná.
rada by som k tejto nepochybne veľmi dôležitej téme povedala zopár slov. Poznám viacero prípadov, ktoré sa stali a mám obavy z následkov , ktoré by mohli v súvislosti s predmetným rozhodnutím ústavného súdu vyvstať. Ak by som to mala čo najjednoduchšie vyjadriť,obavy súvisia s tým, , že stačí sofitikovane ,,zbaviť“ niekoho vlastníctva k nehnuteľnosti (neplatne), previesť vlastnícke právo a nadobúdateľovi stačí už len manifestovať dobromyseľnosťou, ako novým spôsobom nadobúdania nehnuteľnosti. Správa katastra pôvodnému vlastníkovi už len zašle de facto informáciu, že vlastnícke právo nemá, a to bez možnosti odvolať sa proti rozhodnutiu o zmene vlastníctva. Dokázať nedostatok dobromyseľnosti pri dobre pripravených scenároch takmer nemožné. Plne chápem Ústavný súd ČR, ale ako sa môže prijať takýto záver bez náležitej úpravy najprv vkladového konania. Pokusy nahradiť zákon sudcovskou tvorbou v tejto sfére vnímam ako veľmi nebezpečné. Uvítala by som závery ústavného súdu, ak právna úprava by bola taká, že by sa pripustilo nadobudnutie nehnuteľnosti od nevlastníka a každý kto síce neplatne previedol nehnuteľnosť, ale proti rozhodnutiu katastra o zmene vlastníctva sa neodvolal alebo nevyužil lehotu na podanie žaloby proti nadobúdateľovi, tak nech príde o svoje vlastníctvo – pri jasných zárukách ochrany práva. Jednoducho preto, lebo mal príležitosť sa odvolaním efektívne brániť a v prípade právoplatne povoleného vkladu v určitých lehotách sa nepokúsil zvrátiť novozapísané vlastnícke právo. Lehoty nech sú trebárs aj 30 rokov, napríklad pri zbavení vlastníckeho práva v dôsledku trestnej činnosti. Lenže od takejto právnej úpravy sme ešte ďaleko a nedokážem si ani len predstaviť, že by sme favorizovali osobu na strane nadobúdateľa len na základe dobromyseľnosti. Možno porovnať napríklad Rakúsko, kde princíp nemo plus iuris ... platí, a to pri materiálnej publicite rakúskej pozemkovej knihy. Pokusy ústavného súdu bez materiálnej publicity katastra a bez právnej úpravy, ktorá umožňuje nadobudnúť od nevlastníka sú veľmi vzdialené rakúskej právnej úprave, ale aj našej realite úrovne a korektnosti právnych vzťahov. Prípad z praxe: Pani Iveta sa vrátila z práce v Rakúsku a v byte našla cudziu osobu, ktorá sa tvárila dobromyseľne. Tvrdila, že kúpila byt od serióznej nebankovej firmy za trhových podmienok. Zmena vlastníctva nastala bez doručenia tak závažného rozhodnutia, akým je rozhodnutie o povolení vkladu. Chronológia údalostí bola nasledovná: Podvodný prevod na nebankovku so sfalšovanými podpismi. Nasleduje prevod na cudziu osobu, ktorá tvrdí, že je dobromyseľná. Ako by ste v danom prípade aplikovali rozhodnutie Ústavného súdu ČR, ak by ste mali na stole žalobu o určenie vlastníckeho práva pani Ivety proti osobe, ktorá kúpila byt od nebankovej firmy , nasťahovala sa do vybieleného bytu a operuje dobromyseľnosťou? Pevne verím, že sa v záujme právnej istoty upraví najprv zákon - vkladové konanie, podmienky nadobudnutia nehnuteľnosti od nevlastníka a až tak nastúpi judikatúra o účinných napr. výmazných žalobách proti nedobromyseľným nadobúdateľom. Nestalo by za pokus navrhnúť zákonodarcovi riešenie ? Aj ja, ako veľká väčšina, si želám materiálnu publicitu katastra a ochranu vlastníckeho práva nadobudnutého dobromyseľne , ale po adekvátnej úprave zákona. Prostý návrh: §1 Rozhodnutie o povolení vkladu sa doručuje do vlastných rúk účastníkom konania a je možné proti nemu možné podať opravný prostriedok do dvoch mesiacov. Opravný prostriedok nemá odkladný účinok. Plynutie rekurznej lehoty a podanie opravného prostriedku sa vyznačí informatívnou poznámkou. §2 Proti zapísanej (zavkladovanej) osobe je možné podať výmaznú žalobu do 6 rokov od povolenia vkladu a do 30 rokov v prípade, ak pri prevode došlo k spáchaniu trestného činu. §3 Zamestnanec katastra rozhoduje o povolení vkladu podľa objektívneho stavu a podľa najlepšieho vedomia a svedomia. Rovnako to platí, aj keď zmluva bola spísaná do notárskej zápisnice alebo autorizovaná advokátom. Zamestananec je pri rozhodovaní nestranný. §4 Zbierka listin je verejne dostupná na internete s výnimkou rodných čísiel osôb evidovaných v katastri.. §5 Vlastnícke právo je možné nadobudnúť aj od nevlastníka, ak nadobúdateľ bol dobromyseľný so zreteľom na všetky okolnosti, že prevodcovi vlastnícke právo patrí. Netoleruje sa žiadna nedbanlivosť najmä neoboznámenie sa s listom vlastníctva, nápadný nepomer kúpnej ceny k hodnote nehnuteľnosti, upozornenia držiteľov prevádzanej nehnuteľnosti, zjavné nedostatky listín v Zbierke listín Správy katastra a podobne. §6 Výkon záložného práva k nehnuteľnosti je prípustný iba so súhlasom súdu. Súd rozhoduje uznesením do 3 mesiacov od podania návrhu. Nateraz nie je dôležitá systematika. Dôležité je, aby sa do zákonov dalo všetko, čo tam má byť, aby sme mali materiálnu publicitu katastra, a aby bol naplnený princíp právnej istoty vyplývajúci z dôvery v objektívne právo. Tak môže byť zachovaný aj inštitút vydržania, ktorý ústavný súd fakticky neguje a robí ho obsolentným a namiesto toho tvorí to najsilnejšie právo v prospech osoby, ktorá je iba dobromyseľná.
Juraj Gyarfas, 03. 08. 2011 v 09:20 - Ad Dominika
Plne súhlasím. Preto by sa takéto zásadné zmeny mali podľa mňa prijímať v parlamente, po dôkladnej analýze prípadných nežiadúcich efektov a zmene všetkých potrebných zákonov - a nie súdom na ad hoc báze. Ale myslím, že naše súdy by tento záver (aj vzhľadom na nález nášho ústavného súdu I. ÚS 50/2010) nemali nasledovať. A myslím si, že ho v plnej miere nebudú nasledovať ani české všeobecné súdy (ako už ukázal český NS).
Juraj Gyarfas, 03. 09. 2012 v 16:44 - ÚS ČR to myslí vážne
Ďalšie rozhodnutie v diskutovanej sérii:
"Ústavní soud v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě.
Z uvedeného vyplývá, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře. Soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11"
"Ústavní soud v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě.
Z uvedeného vyplývá, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře. Soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11"
adriena petrova, 18. 12. 2012 v 10:16 - odpoveď NS ČR
"Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuzris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak na druhé straně z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné nosné důvody , z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006) ] , neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury. Na tomto místě je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem vyslovený právní názor, který byl dovolacím soudem i v této věci reflektován: Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. 1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06)."
Rozsudok NS ČR 30 Cdo 1587/2011
Rozsudok NS ČR 30 Cdo 1587/2011
Juraj Gyarfas, 18. 10. 2013 v 18:00 - už aj na Slovensku, ale rozumnejšie ako v ČR ...
Rád by som upozornil na veľmi záujímavé uznesenie NS SR, sp. zn. 6 Cdo 71/2011, 27.2.2013.
Po prvé, rozhodnutie je podľa mňa nadštandardne poctivo odôvodnené, s citáciou slovenskej a českej judikatúry a s konzistentnou a logickou argumentáciou. Pekné čítanie :-)
Po druhé, rozhodnutie zaujímavým spôsobom znovu otvára starú otázku konkurencie medzi reštitučnými predpismi a všeobecnými predpismi. Podľa predchádzajúcej judikatúry existencia reštitučného nároku vylučuje existenciu všeobecného nároku (napr. na určenie vlastníctva). Toto síce NS SR potvrdil, ale zároveň dodal, že ak sa oprávnená osoba napr. z dôvodu trvalého pobytu v zahraničí nemohla svojich práv domáhať podľa reštitučných predpisov, ostáva jej všeobecný nárok zachovaný.
Po tretie, NS SR opäť rieši mnohokrát diskutovanú otázku aplikácie zásady nemo plus iuris v dražbe a to konkrétne v dražbe podľa zákona o malej privatizácii (č. 427/1990 Zb.). Podľa súdu je takáto dražba v podstate len iným typom uzavretia zmluvy a uvedená zásada sa preto aplikuje.
Po štvrté - a práve preto na toto rozhodnutie upozorňujem tu, súd ako keby otvoril dvierka súdnemu prelomeniu zásady nemo plus iuris aj na Slovensku. Urobil to v duchu najlepších tradícií sudcovskej tvorby práva spôsobom - tento nový inštitút "nenápadne" spomeniem v odôvodnení, ale v tomto konkrétnom prípade ešte poviem, že na jeho aplikáciu nie sú splnené podmienky. Tým pádom to nikoho príliš nevyruší, ale keď sa podobná otázka bude riešiť nabudúce, podmienky už možno splnené budú a z hľadiska existencie inštitútu bude možné odkázať na predchádzajúcu judikatúru (Marbury a Madison by vedeli rozprávať :-)).
Ale výklad podľa mňa v tomto prípade dáva zmysel. V prvom rade súd veľmi reštriktívne vyložil požiadavku dobrej viery. V druhom rade sa súd (na rozdiel od ÚS ČR) nesnažil totálne prevalcovať ustálenú civilistiku a tvrdiť, že dobromyseľný nadobúdateľ nadobudne vlastnícke právo. NS SR akurát tvrdí, že ochráni dobromyseľného držiteľa, aby mohol v držbe pokračovať (a zrejme neskôr nadobudnúť vlastníctvo titulom vydržania). Z hľadiska výsledku je to jedno, ale z hľadiska doktríny nejde o zavádzanie dobromyseľného nadobudnutia vlastníctva, ale skôr o citlivé vyvažovanie práv vlastníka a oprávneného držiteľa. Pri tak prísnom teste dobrej viery dáva zmysel, že niekedy môžu prevážiť aj práva držiteľa. V tomto smere mi to pripadá oveľa presvedčivejšie, ako valcujúci prístup ÚS ČR.
A na záver teda ešte citát z rozhodnutia:
"Aj keď dôsledkom vyplývajúcim z vyššie uvedenej zásady je nemožnosť nadobudnúť vlastnícke právo k nehnuteľnosti od nevlastníka, nemožno vylúčiť situáciu, keď proti princípu ochrany práva pôvodného vlastníka bude pôsobiť princíp ochrany dobrej viery nového nadobúdateľa. V súvislosti s riešením kolízie týchto princípov dovolací súd zastáva názor, že ochranu skutočného vlastníka, zaručovanú zásadou „nikto nemôže previesť viac práv, než má sám" možno prelomiť ochranou dobrej viery nadobúdateľa len celkom výnimočne, pokiaľ je nad akúkoľvek pochybnosť zrejmé, že nadobúdateľ je dobromyseľný, že vec riadne podľa práva nadobudol (porovnaj nález Ústavného súdu Českej republiky sp.zn. I. ÚS 3314/11 z 2. októbra 2012). Dobrá viera musí byť pritom hodnotená veľmi prísne, pričom poskytnutie ochrany dobromyseľnému nadobúdateľovi sa s prihliadnutím na individuálne okolnosti posudzovanej veci musí javiť ako spravodlivé. Poskytnutie tejto ochrany sa vo svojich dôsledkoch prejaví ako možnosť dobromyseľného nadobúdateľa pokračovať v oprávnenej držbe.
O dobrú vieru ide vtedy, ak nadobúdateľ nehnuteľnosti ani pri vynaložení potrebnej opatrnosti, ktorú možno od neho s ohľadom na okolnosti a povahu prípadu požadovať, nemal, prípadne nemohol mať (z hľadiska kritéria priemerne obozretného jedinca) dôvodné pochybnosti o tom, že v skutočnosti subjektu, ktorý je ako nositeľ určitého práva zapísaný v katastri (evidencii) nehnuteľností, takéto právo nesvedčí."
Po prvé, rozhodnutie je podľa mňa nadštandardne poctivo odôvodnené, s citáciou slovenskej a českej judikatúry a s konzistentnou a logickou argumentáciou. Pekné čítanie :-)
Po druhé, rozhodnutie zaujímavým spôsobom znovu otvára starú otázku konkurencie medzi reštitučnými predpismi a všeobecnými predpismi. Podľa predchádzajúcej judikatúry existencia reštitučného nároku vylučuje existenciu všeobecného nároku (napr. na určenie vlastníctva). Toto síce NS SR potvrdil, ale zároveň dodal, že ak sa oprávnená osoba napr. z dôvodu trvalého pobytu v zahraničí nemohla svojich práv domáhať podľa reštitučných predpisov, ostáva jej všeobecný nárok zachovaný.
Po tretie, NS SR opäť rieši mnohokrát diskutovanú otázku aplikácie zásady nemo plus iuris v dražbe a to konkrétne v dražbe podľa zákona o malej privatizácii (č. 427/1990 Zb.). Podľa súdu je takáto dražba v podstate len iným typom uzavretia zmluvy a uvedená zásada sa preto aplikuje.
Po štvrté - a práve preto na toto rozhodnutie upozorňujem tu, súd ako keby otvoril dvierka súdnemu prelomeniu zásady nemo plus iuris aj na Slovensku. Urobil to v duchu najlepších tradícií sudcovskej tvorby práva spôsobom - tento nový inštitút "nenápadne" spomeniem v odôvodnení, ale v tomto konkrétnom prípade ešte poviem, že na jeho aplikáciu nie sú splnené podmienky. Tým pádom to nikoho príliš nevyruší, ale keď sa podobná otázka bude riešiť nabudúce, podmienky už možno splnené budú a z hľadiska existencie inštitútu bude možné odkázať na predchádzajúcu judikatúru (Marbury a Madison by vedeli rozprávať :-)).
Ale výklad podľa mňa v tomto prípade dáva zmysel. V prvom rade súd veľmi reštriktívne vyložil požiadavku dobrej viery. V druhom rade sa súd (na rozdiel od ÚS ČR) nesnažil totálne prevalcovať ustálenú civilistiku a tvrdiť, že dobromyseľný nadobúdateľ nadobudne vlastnícke právo. NS SR akurát tvrdí, že ochráni dobromyseľného držiteľa, aby mohol v držbe pokračovať (a zrejme neskôr nadobudnúť vlastníctvo titulom vydržania). Z hľadiska výsledku je to jedno, ale z hľadiska doktríny nejde o zavádzanie dobromyseľného nadobudnutia vlastníctva, ale skôr o citlivé vyvažovanie práv vlastníka a oprávneného držiteľa. Pri tak prísnom teste dobrej viery dáva zmysel, že niekedy môžu prevážiť aj práva držiteľa. V tomto smere mi to pripadá oveľa presvedčivejšie, ako valcujúci prístup ÚS ČR.
A na záver teda ešte citát z rozhodnutia:
"Aj keď dôsledkom vyplývajúcim z vyššie uvedenej zásady je nemožnosť nadobudnúť vlastnícke právo k nehnuteľnosti od nevlastníka, nemožno vylúčiť situáciu, keď proti princípu ochrany práva pôvodného vlastníka bude pôsobiť princíp ochrany dobrej viery nového nadobúdateľa. V súvislosti s riešením kolízie týchto princípov dovolací súd zastáva názor, že ochranu skutočného vlastníka, zaručovanú zásadou „nikto nemôže previesť viac práv, než má sám" možno prelomiť ochranou dobrej viery nadobúdateľa len celkom výnimočne, pokiaľ je nad akúkoľvek pochybnosť zrejmé, že nadobúdateľ je dobromyseľný, že vec riadne podľa práva nadobudol (porovnaj nález Ústavného súdu Českej republiky sp.zn. I. ÚS 3314/11 z 2. októbra 2012). Dobrá viera musí byť pritom hodnotená veľmi prísne, pričom poskytnutie ochrany dobromyseľnému nadobúdateľovi sa s prihliadnutím na individuálne okolnosti posudzovanej veci musí javiť ako spravodlivé. Poskytnutie tejto ochrany sa vo svojich dôsledkoch prejaví ako možnosť dobromyseľného nadobúdateľa pokračovať v oprávnenej držbe.
O dobrú vieru ide vtedy, ak nadobúdateľ nehnuteľnosti ani pri vynaložení potrebnej opatrnosti, ktorú možno od neho s ohľadom na okolnosti a povahu prípadu požadovať, nemal, prípadne nemohol mať (z hľadiska kritéria priemerne obozretného jedinca) dôvodné pochybnosti o tom, že v skutočnosti subjektu, ktorý je ako nositeľ určitého práva zapísaný v katastri (evidencii) nehnuteľností, takéto právo nesvedčí."
Juraj Gyarfas, 20. 10. 2013 v 17:59 - NS ČR strikes back
"Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A poněvadž ani sám Ústavní soud České republiky v žádném ze svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní názor o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem převídané důvody."
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 2017/2013 (viď tu)
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 2017/2013 (viď tu)
Juraj Gyarfas, 13. 11. 2013 v 09:24 - NS ČR
"Vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval."
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013
Juraj Gyarfas, 10. 01. 2014 v 18:19 - pre úplnosť
Milan Kvasnica, 01. 05. 2014 v 09:10 - a ještě dva odkazy
http://vrcha.webnode.cz/news/dobra-vira-nabyvatele-k-otazce-zda-kupujici-nemovitosti-ma-proverovat-predchozi-nabyvaci-tituly/
http://vrcha.webnode.cz/news/ustavni-soud-i-us-2219-2012-dobroverne-nabyti-vlastnickeho-prava-predstavuje-samostatny-originarni-zpusob-nabyti-vlastnickeho-prava/
I. ÚS 2219/2012
http://vrcha.webnode.cz/news/ustavni-soud-i-us-2219-2012-dobroverne-nabyti-vlastnickeho-prava-predstavuje-samostatny-originarni-zpusob-nabyti-vlastnickeho-prava/
I. ÚS 2219/2012
Milan Kvasnica, 29. 11. 2014 v 11:59 - velký senát NS
http://vrcha.webnode.cz/news/velky-senat-nejvyssiho-soudu-zaujal-pravni-nazor-k-otazce-nabyti-vlastnictvi-k-nemovite-veci-od-nevlastnika-na-zaklade-dobre-viry-nabyvatele-v-zapis-do-katastru-nemovitosti/
Juraj Gyarfas, 01. 12. 2014 v 10:41 - ...
Díky za upozornenie Milan. Pre úplnosť som si sem dovolil vykopírovať aj právne vety:
"Senát č. 30 Nejvyššího soudu správně uvedenou věc (jejíž rozsouzení spočívá na vyřešení otázky nabytí věci od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již shora zmíněném R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Za dané procesní situace je tudíž velký senát Nejvyššího soudu povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí se zčásti změněné judikatuře některých senátů Ústavního soudu.
Nejvyšší soud, též s vědomím převažující právní doktríny, ve své judikatuře důsledně respektuje právní dosah plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. ÚS 750/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, a kontinuálně judikuje, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, k tomu srov. § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od (pouhého) nevlastníka, aniž by takový způsob upravoval zákon. Jinými slovy řečeno (jak již zformuloval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, či v navazující judikatuře ústící v posléze přijatý rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006), na dobrou víru nabyvatele zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby ( § 130 obč. zák.) a možnost nabytí práva vydržením ( § 134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby, která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem (v případě nabytí od spoluvlastníka výlučným vlastníkem) této věci.
Z označených plenárních nálezů Ústavního soudu vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná.
Z popsaného zorného úhlu je proto nezbytné posuzovat odchylný názor, že jedním z originálních způsobů nabytí vlastnického práva při splnění podmínek uvedených v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je dobrá víra „dobrověrného nabyvatele“.
Velký senát Nejvyššího soudu pro pořádek připomíná, že rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, a ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, akcentující dobrou víru nabyvatele od nevlastníka, byly vydány až po řadě rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, v nichž byla dovolacím soudem jednotně řešena otázka nepřípustnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka (mimo zákonem stanovené způsoby). Přitom však ani v jedné z uvedených věcí nebylo postupováno ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., tj. věc nebyla postoupena k rozhodnutí velkému senátu.
Při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. prosince 2013) reglementované výseče soukromoprávních vztahů. Tím, že zákonodárce upravil institut držby, právní důsledky vyplývající z plynutí času, časově vymezil podmínku pro vydržení nemovité věci lhůtou deseti let atd., zcela jasně a zřetelně nastavil pravidla pro nabytí věci pro „dobrověrného nabyvatele“, jímž nemůže být nikdo jiný, než oprávněný držitel ve smyslu § 130 obč. zák. Nyní platná a účinná právní úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů oproti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věcí i od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz § 984 až 986 o. z.), jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.
Velký senát uzavírá, že při neměnnosti předmětné právní úpravy je Nejvyšší soud povinen plenární nálezy Ústavního soudu, které byly zmíněny v předchozím výkladu, plně respektovat, což také ve své judikatuře i nadále činí.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledal důvod ke změně ustálené judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku, představoval nepřípustný zásah do právní jistoty a byl v rozporu s rozhodovací praxí pléna Ústavního soudu.
"
"Senát č. 30 Nejvyššího soudu správně uvedenou věc (jejíž rozsouzení spočívá na vyřešení otázky nabytí věci od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již shora zmíněném R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Za dané procesní situace je tudíž velký senát Nejvyššího soudu povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí se zčásti změněné judikatuře některých senátů Ústavního soudu.
Nejvyšší soud, též s vědomím převažující právní doktríny, ve své judikatuře důsledně respektuje právní dosah plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. ÚS 750/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, a kontinuálně judikuje, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, k tomu srov. § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od (pouhého) nevlastníka, aniž by takový způsob upravoval zákon. Jinými slovy řečeno (jak již zformuloval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, či v navazující judikatuře ústící v posléze přijatý rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006), na dobrou víru nabyvatele zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby ( § 130 obč. zák.) a možnost nabytí práva vydržením ( § 134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby, která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem (v případě nabytí od spoluvlastníka výlučným vlastníkem) této věci.
Z označených plenárních nálezů Ústavního soudu vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná.
Z popsaného zorného úhlu je proto nezbytné posuzovat odchylný názor, že jedním z originálních způsobů nabytí vlastnického práva při splnění podmínek uvedených v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je dobrá víra „dobrověrného nabyvatele“.
Velký senát Nejvyššího soudu pro pořádek připomíná, že rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, a ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, akcentující dobrou víru nabyvatele od nevlastníka, byly vydány až po řadě rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, v nichž byla dovolacím soudem jednotně řešena otázka nepřípustnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka (mimo zákonem stanovené způsoby). Přitom však ani v jedné z uvedených věcí nebylo postupováno ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., tj. věc nebyla postoupena k rozhodnutí velkému senátu.
Při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. prosince 2013) reglementované výseče soukromoprávních vztahů. Tím, že zákonodárce upravil institut držby, právní důsledky vyplývající z plynutí času, časově vymezil podmínku pro vydržení nemovité věci lhůtou deseti let atd., zcela jasně a zřetelně nastavil pravidla pro nabytí věci pro „dobrověrného nabyvatele“, jímž nemůže být nikdo jiný, než oprávněný držitel ve smyslu § 130 obč. zák. Nyní platná a účinná právní úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů oproti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věcí i od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz § 984 až 986 o. z.), jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.
Velký senát uzavírá, že při neměnnosti předmětné právní úpravy je Nejvyšší soud povinen plenární nálezy Ústavního soudu, které byly zmíněny v předchozím výkladu, plně respektovat, což také ve své judikatuře i nadále činí.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledal důvod ke změně ustálené judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku, představoval nepřípustný zásah do právní jistoty a byl v rozporu s rozhodovací praxí pléna Ústavního soudu.
"
Martin Friedrich, 27. 03. 2015 v 12:39 - ÚS ČR vs. NS ČR: 2:1
I po vydání R 16/2015 - rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2014* (obsahujícího právní názor o nepřípustnosti – vyjma zákonem stanovených způsobů – nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí), je třeba respektovat judikaturu Ústavního soudu naopak připouštějící nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí za předpokladu existence dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15
Více zde: http://vrcha.webnode.cz/news/k-posuzovani-otazky-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika-po-vydani-rozsudku-velkeho-senatu-ns-r-16-2015/
Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15
Více zde: http://vrcha.webnode.cz/news/k-posuzovani-otazky-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika-po-vydani-rozsudku-velkeho-senatu-ns-r-16-2015/
Juraj Gyarfas, 01. 07. 2015 v 15:13 - ÚS ČR vs. NS ČR: ďalší pravý hák
"Ústavní soud nálezem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, dnes vyhlášeným, zrušil mj. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3144/2014, v němž byl zaujat právní názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.
Jelikož v dnes vyhlášeném nálezu Ústavní soud pouze zopakoval svou dosavadní judikaturu, aniž by se vyjádřil a případně zpochybnil argumenty vyložené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015), případně aniž by zpochybnil argumenty vyložené ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v této věci, pak podle mého osobního názoru není důvod k odklonu od judikatury v otázce "nemo plus iuris", jak je konstantně zaujímána v judikatuře Nejvyššího soudu. Samozřejmě tento nález má kasační účinky v této věci, pro absenci vypořádání se s judikaturou dovolacího soudu, ale i s "názorem" zákonodárce (vyjádřeným např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu), však stěží může mít precedenční dosah. Velká škoda, že se Ústavní soud v dnes vyhlášením nálezu nevypořádal s právní argumentací Nejvyššího soudu, ale i s dalšími argumenty obsaženými ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v této věci. Obzvláště pokud tak Ústavní soud neučinil v řízení o ústavní stížnosti směřující proti shora cit. rozsudku velkého senátu (viz http://kuc.cz/uqq1od). "
http://vrcha.webnode.cz/news/k-dnesnimu-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-iv-us-402-15-ohledne-otazky-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika/
Jelikož v dnes vyhlášeném nálezu Ústavní soud pouze zopakoval svou dosavadní judikaturu, aniž by se vyjádřil a případně zpochybnil argumenty vyložené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015), případně aniž by zpochybnil argumenty vyložené ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v této věci, pak podle mého osobního názoru není důvod k odklonu od judikatury v otázce "nemo plus iuris", jak je konstantně zaujímána v judikatuře Nejvyššího soudu. Samozřejmě tento nález má kasační účinky v této věci, pro absenci vypořádání se s judikaturou dovolacího soudu, ale i s "názorem" zákonodárce (vyjádřeným např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu), však stěží může mít precedenční dosah. Velká škoda, že se Ústavní soud v dnes vyhlášením nálezu nevypořádal s právní argumentací Nejvyššího soudu, ale i s dalšími argumenty obsaženými ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v této věci. Obzvláště pokud tak Ústavní soud neučinil v řízení o ústavní stížnosti směřující proti shora cit. rozsudku velkého senátu (viz http://kuc.cz/uqq1od). "
http://vrcha.webnode.cz/news/k-dnesnimu-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-iv-us-402-15-ohledne-otazky-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika/
Milan Kvasnica, 04. 07. 2015 v 10:06 - Milan Kvasnica
Shrnutí od Vrchy:
http://vrcha.webnode.cz/news/aktualne-k-problematice-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika1/
http://vrcha.webnode.cz/news/aktualne-k-problematice-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika1/
Juraj Gyarfas, 14. 10. 2015 v 10:21 - ÚS ČR opäť k nemo plus iuris
"Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti, nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát."
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 415/15, ze dne 27. 8. 2015
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 415/15, ze dne 27. 8. 2015
Juraj Gyarfas, 14. 10. 2015 v 10:21 - ... a ešte ...
"I. Odvolací ani dovolací soud se v projednávané věci nezabýval otázkou dobré víry na straně stěžovatelky. Tyto soudy tedy ani nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily. Již tímto jejich postupem došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku.
Právní posouzení věci uvedenými soudy pak nelze hodnotit jinak, než za rozporné se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a tedy za porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, čímž taktéž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku i práva na ochranu majetku.
II. Ve vztahu k argumentaci Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice považuje Ústavní soud za nezbytné podotknout též tu skutečnost, že nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny."
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 402/15, ze dne 8. 6. 2015
Právní posouzení věci uvedenými soudy pak nelze hodnotit jinak, než za rozporné se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a tedy za porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, čímž taktéž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku i práva na ochranu majetku.
II. Ve vztahu k argumentaci Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice považuje Ústavní soud za nezbytné podotknout též tu skutečnost, že nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny."
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 402/15, ze dne 8. 6. 2015
Juraj Gyarfas, 28. 12. 2015 v 22:24 - Star Wars
Niekedy v začiatkoch ságy o nemo plus iuris v českom práve a prestrelke medzi ÚSČR a NSČR som si tuším poslúžil terminológiou zo Star Wars - niekto niekomu "vracal úder". A pravdupovediac ma už oboje baví rovnako málo :-). Ale pre úplnosť dopĺňam ďalšiu epizódu - tentolrát opäť ÚS ČR, sp. zn. III. ÚS 663/15 - viď. tu.
Peter Frišo, 23. 03. 2016 v 22:56 - Zaujímavý článok k téme
JUDr. Ing. Václav Štraser napísal článok venujúci sa tomuto sporu medzi NS ČR a ÚS ČR, je tam niekoľko dobrých postrehov - a síce, 1. že ÚS vidí zásadu "materiálnej pravdy" v jej plnom rozsahu ako praktickú súčasť materiálneho právneho štátu: "Ústavní soud oponuje, že dobrá víra jakožto ústavněprávní princip vystupuje jako korektiv obecně platný pro celé občanské právo, je spjata s fundamentálními principy právní jistoty a nečinnost Ústavního soudu by tak při konstatování dlouhodobé nečinnosti zákonodárce měla protiústavní důsledky."
2. že tento spor pôsobí na rozhodovanie všeobecných súdov, ktoré následne aplikáciou postojov NS, alebo ÚS produkujú judikáty pri ktorých sa vytráca právna istota: "Výše uvedený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jakož i veškeré rozpory předchozí se stejnou právní logikou, mají dalekosáhlé dopady do rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, jejichž rozhodování je tak za současného stavu zatíženo vysokou mírou právní nejistoty."
článok tu: http://www.epravo.cz/top/clanky/nabyti-vlastnickeho-prava-k-nemovitosti-od-nevlastnika-do-31122014-aneb-zatim-nekoncici-argumentacni-souboj-nejvyssiho-soudu-cr-a-ustavniho-soudu-cr-100817.html
2. že tento spor pôsobí na rozhodovanie všeobecných súdov, ktoré následne aplikáciou postojov NS, alebo ÚS produkujú judikáty pri ktorých sa vytráca právna istota: "Výše uvedený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jakož i veškeré rozpory předchozí se stejnou právní logikou, mají dalekosáhlé dopady do rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, jejichž rozhodování je tak za současného stavu zatíženo vysokou mírou právní nejistoty."
článok tu: http://www.epravo.cz/top/clanky/nabyti-vlastnickeho-prava-k-nemovitosti-od-nevlastnika-do-31122014-aneb-zatim-nekoncici-argumentacni-souboj-nejvyssiho-soudu-cr-a-ustavniho-soudu-cr-100817.html
Milan Kvasnica, 28. 03. 2016 v 15:13 - NS to nakonec přecijen vzdal
Situace se zcela změnila dne 9. 3. 2016, kdy velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 rozsudek, v němž (ve shodě s judikaturou Ústavního soudu) dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
http://vrcha.webnode.cz/news/spory-o-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika-zahajene-do-31-12-2013/
http://vrcha.webnode.cz/news/spory-o-nabyti-nemovitosti-od-nevlastnika-zahajene-do-31-12-2013/
Aj keď Občiansky zákonník explicitne neupravuje všeobecný spôsob
nadobudnutia vlastníckeho práva k nehnuteľnostiam od nevlastníka iba na základe dobrej viery nadobúdateľa, s výnimkou vydržania nemožno bezvýnimočne tvrdiť – ako to konštatovali všeobecné súdy – že samotná absencia vlastníckeho práva prevodcu (dominum auctoris) povedie automaticky k neplatnosti zmluvy o prevode vlastníckeho
práva. V tomto smere musí dôjsť aj k určitému posunu v doterajšej judikatúre ústavného súdu v riešení otázky „nemo plus iuris“ (I. ÚS 50/2010) o nové interpretačné závery či vývoj sociálnej reality najmä v zmysle zásadnej ochrany tej osoby, ktorá robila právny
úkon s dôverou v určitý – jej druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Navyše, ak bol potvrdený údajmi z verejnej štátom vedenej evidencie a najmä, keď ho potom aprobuje aj príslušný orgán verejnej moci [kataster nehnuteľností, súd a pod.].
nadobudnutia vlastníckeho práva k nehnuteľnostiam od nevlastníka iba na základe dobrej viery nadobúdateľa, s výnimkou vydržania nemožno bezvýnimočne tvrdiť – ako to konštatovali všeobecné súdy – že samotná absencia vlastníckeho práva prevodcu (dominum auctoris) povedie automaticky k neplatnosti zmluvy o prevode vlastníckeho
práva. V tomto smere musí dôjsť aj k určitému posunu v doterajšej judikatúre ústavného súdu v riešení otázky „nemo plus iuris“ (I. ÚS 50/2010) o nové interpretačné závery či vývoj sociálnej reality najmä v zmysle zásadnej ochrany tej osoby, ktorá robila právny
úkon s dôverou v určitý – jej druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Navyše, ak bol potvrdený údajmi z verejnej štátom vedenej evidencie a najmä, keď ho potom aprobuje aj príslušný orgán verejnej moci [kataster nehnuteľností, súd a pod.].
Juraj Gyarfas, 23. 11. 2016 v 16:07 - ÚS ČR
"I. Obecné soudy poruší právo na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatele nemovitosti v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na něj vlastnické právo převedl. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; jinak se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku.
II. Proto je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.
III. Je nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely existenci jiného právního názoru Ústavního soudu, neboť to s ohledem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky znamená současně nerespektování jak jejich povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky, tak vázanosti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky."
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1594/16, ze dne 1. 11. 2016
II. Proto je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.
III. Je nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely existenci jiného právního názoru Ústavního soudu, neboť to s ohledem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky znamená současně nerespektování jak jejich povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky, tak vázanosti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky."
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1594/16, ze dne 1. 11. 2016
Juraj Gyarfas, 28. 02. 2020 v 17:20 - NS ČR k nadobudnutiu od nevlastníka
"Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (NS 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci ( § 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením ( § 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka).
Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. NS 22 Cdo 4484/2007). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.
I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb."
NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019
Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. NS 22 Cdo 4484/2007). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.
I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb."
NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019
Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím