Před nejvyšším soudem (českým) probíhá v současnosti pravděpodobně jedno z prvních zásadních dovolací řízení týkajících se reorganizace podle insolvenčního zákona - konkrétně poměrně zásadní otázky, zda a za jakých podmínek může věřitel, jehož pohledávka byla popřena, hlasovat o reorganizačním plánu. Spor vznikl v rámci reorganizace společnosti CBSP s.r.o. v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Možnost analýzy probíhajícího sporu a veškeré dokumentace k němu je do jisté míry revoluční a i proto se věnuji procesnímu průběhu poněkud detailněji, než by to bylo jinak obvyklé. Samotná otázka před NS není zcela jednoznačně formulována tak, aby mohla poskytnout soudu prostor pro hlubší úvahy, ale případ dle mého názoru dobře ilustruje problémy týkající se hlasování a i otázky týkající se přípustnosti odvolání.

Insolvenční řízení bylo zahájeno na věřitelský návrh, ale dlužník rychle převzal iniciativu a navrhl řešení úpadku formou reorganizace. Dlužníkem předložený reorganizační plán však předpokládal pouze postupný prodej dlužníkových aktiv (tzv. likvidační plán). Takovéto použití reorganizace je zcela legitimní (i když to bylo před soudem prvního stupně předmětem sporu), protože likvidaci velkého podniku s komplikovanou kapitálovou strukturou je často mnohem efektivnější provádět na základě takto předem schváleného plánu mimo samotné insolvenční řízení. Nezdá se však, že v daném případě bylo toto použití i zcela férové.

Insolvenční soud reorganizační plán poté, co s ním souhlasily všechny skupiny věřitelů s výjimkou věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny, schválil. InsZ v § 51(1) obecně pro celé insolvenční řízení umožňuje věřitelům popřených pohledávek hlasovat pouze pokud jim to umožní buď schůze věřitelů (jejich hlasy nepočítajíc) nebo soud. Dlužník vyhradil pro tyto věřitele stejné plnění (i když jeho hodnota v plánu není jasně vyčíslená), jako pro ostatní nezajištěné věřitele, ale soud ani schůze věřitelů jimi neumožnili hlasovat o plánu (což by pravděpodobně způsobilo jeho nepřijetí).

Prvostupňový soud tento svůj závěr nijak neodůvodnil, poukázal pouze na to, že pokud by některá skupina věřitelů plán neschválila, soud by mohl její souhlas nahradit v souladu s § § 348(2) a 349 InsZ (tzv. cram-down - tj. schválení reorganizačního plánu i přes nesouhlas určité skupiny věřitelů při zachování pravidla absolutní přednosti). To by však možné nebylo - nezajištění věřitelé měli podle plánu dostat fixní procento - 13.7% - jistiny jejich pohledávek, zatímco jediný společník dlužníka si měl ponechat svůj obchodní podíl, tj. v rámci likvidace dlužníka po splacení veškerých pohledávek, jak budou plánem modifikovány, obdrží společník jakýkoliv případný výnos z likvidace (ekonomické) dlužníkových aktiv. Reorganizační plán přitom uvádí, zcela zavádějíc, že společník "neobdrží ... žádné plnění". Jeden ze základních principů insolvenčního zákona, tzv. pravidlo absolutní přednosti (zde § 349 InsZ), vyžaduje, aby byly veškeré nároky věřitelů a společníků uspokojeny v pořadí podle priorit stanovených mimo-insolvenčním právem (tj. v zkratce nejprve zajištění věřitelé z předmětu zajištění, posléze prioritní věřitelé - zapodstatoví, poté obecní věřitelé, podřízení věřitelé a až nakonec akcionáři). Poskytnutím plnění společníkovi (tj. ponecháním jeho obchodního podílu) navržený plán toto pravidlo porušoval.

Proti usnesení insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu podali někteří věřitelé popřených pohledávek odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (zde, zde a zde). Kromě různých faktických výhrad, které zde není možné rozebírat, namítali zejména, že jim v rozporu se zákonem nebylo umožněno o plánu hlasovat a že dlužník popřel jejich pohledávky účelově. Jejich argumentace se (z pro mne ne zcela jasného důvodu) opírá o tvrzení, že § 347(1) InsZ umožňuje i jim hlasovat. Uvedené ustanovení zní: "Jestliže se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina hlasujících věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů této skupiny, platí, že tato skupina věřitelů reorganizační plán přijala." Toto ustanovení tak vyžaduje dvě většiny pro schválení plánu určitou skupinou věřitelů - dle hlav a dle korun. Odvolatelé (a posléze dovolatel) tvrdí, že druhá část věty neposkytuje podklad pro vyloučení pohledávek, které byly popřeny, tj. pro aplikaci obecného pravidla pro hlasování věřitelů popřených pohledávek, jak je stanoví § 51(1) InsZ. Taková argumentace je neudržitelná a odvolací soud ji pochopitelně odmítl.

Nesouhlasící věřitelé ve svém dovolání pouze opakují argumenty předložené již odvolacímu soudu. Dlužník však předkládá do jisté míry smysluplnou koncepci struktury insolvenčního zákona. Dle dlužníka rozhoduje o hlasovacím právu věřitelů popřených pohledávek prvostupňový soud v souladu s § 51(1) InsZ. Toto ustanovení platí dle dlužníka i pro hlasování o reorganizačním plánu a to pro oba testy, tj. dle hlav i korun. V případě, že dlužník sleduje popíráním pohledávek nepoctivý záměr, může insolvenční soud schválení plánu odmítnout s odkazem na nepoctivý záměr ( § 348(1)(b) InsZ). Odvolací soud však, bez rozsáhlejší analýzy, souhlasil i se závěrem prvostupňového soudu, že tento "nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že předložením reorganizačního plánu dlužníkem není sledován poctivý záměr" a ve vztahu k popírání pohledávek uvedl pouze, že "okolnost, že dlužník využívá svého práva měnit stanovisko k přihlášené pohledávce a při přezkumném jednání ji popře, nelze s posouzením poctivého zájmu vůbec spojovat". Dlužníkem navrhovaná analýza, pokud by s ní NS souhlasil, by tak ve svém důsledku znamenala překvapení pro dovolatele a zbavení práva dovolávat se právní ochrany - právo hlasovat sice neměl, ale měl se domáhat zamítnutí plánu pro nepoctivost, i když se soudy odmítly zbývat otázkou, zda popírání pohledávek, s ohledem na jeho dopad na hlasovací právo, není důvodem k pochybnosti o poctivém záměru.

Proto navrhuji alternativní, resp. doplňující, konstrukci. Jen bokem však - termín "nepoctivý záměr" může mít právní význam odlišný od běžného významu - tj. závěr o nepoctivosti nemusí nutně znamenat, že dlužník jednal nemorálně. V daném případě, kdy (a) dlužník navrhl likvidační plán v reorganizaci, tj. do jisté míry obešel konkurz, (b) na základě tohoto postupu získal (a využil) právo popřít pohledávky věřitelů, kteří s plánem nesouhlasili (správce, který by byl jediný, kdo má právo popírat v konkurzu, popřel podstatně méně pohledávek) a (c) navržený plán porušuje pravidlo absolutní přednosti, se však nepoctivý záměr (alespoň ve smyslu insolvenčního zákona) jeví zcela jasně přítomný.

Insolvenční soud by dle mého názoru měl posuzovat hlasovací právo dotčených věřitelů při každé příležitosti, kdy je k tomu dostatečný důvod, resp. by měl zvážit, zda není důvod přehodnotit předchozí rozhodnutí o nepřiznání práva hlasovat. Dle § 52(2) InsZ není insolvenční soud vázán svým rozhodnutím o hlasovacím právu. To je logické - incidenční spor o popření pohledávky má určitý vývoj. Schvalování reorganizačního plánu nepochybně je dostatečným důvodem k přehodnocení - opačný postup by, jak odvolatelé argumentují, byl zcela zřejmě v rozporu s právem na spravedlivý proces. Rozhodnutí o hlasovacím právu dle § 52(2) InsZ není samostatně napadnutelné odvoláním, avšak je napadnutelné, je-li součástí jiného, odvoláním napadnutelného, rozhodnutí. Pokud by soud nebyl povinen přehodnotit (alespoň při rozhodování o plánu) své rozhodnutí o hlasovacím právu, věřitel by mohl být zbaven své pohledávky bez možnosti vyjádřit se k plánu a bez toho, aby měl možnost přinutit soud, aby jeho pohledávku alespoň zběžně prozkoumal a vydal o tom odůvodněné rozhodnutí. V komentovaném případě jsou protokoly z jednání schůze věřitelů a z přezkumného jednání spíše "stručné" a žádné odůvodnění závěru soudu o tom, že hlasovací právo nepřiznal, se v nich nenachází. Odvolací soud se k podstatě pohledávek a odůvodněnosti popření nevyjádřil a incidenční spory se zdají napředovat nulovou rychlostí (žaloby byly podány, i když jsem je nečetl).

Vzhledem k formulaci dovolací právní otázky - zcela zaměřené na § 347(1) InsZ, se tak asi Nejvyšší soud nebude moct blíže vyjádřit k podmínkám hlasování věřitelů popřených pohledávek (nevybere-li se cestou nadměrného dicta). Dovolání zřejmě po právu zamítne, protože výše zmíněné otázky se měly řešit před nižšími soudy a zájem na stabilitě schváleného reorganizačního plánu převažuje zájem na respektováním hlasovacího práva věřitelů.

Zároveň však případ vybízí k zamyšlení nad základní procesní konstrukcí reorganizace - omezení přípustnosti odvolání pouze na závažná rozhodnutí je jasně odůvodněno potřebou omezení šikanózních odvolání. Jeho vyloučení v případě procesních rozhodnutí, která jsou předpokladem takových závážných rozhodnutí, (o hlasovacím právu ( § 51), o rozdělení věřitelů do skupin ( § 337(6)), o schválení zprávy o reorganizačním plánu ( § 343(3))) však může způsobovat, že některé otázky, které jsou zcela klíčové pro konstrukci bezpečného (tj. nezpochybnitelného) plánu, není možné vyjasnit předem a dle toho vést jednání a nastavit reorganizační plán. Proto by bylo ideální umožnit insolvenčnímu i odvolacímu soudu ve výjimečných případech (zcela jasně zde popisovaná situace) umožnit (na žádost namítajícího účastníka) odvolání i proti rozhodnutí, které jinak nepodléhá odvolání. Pokud o to dotyčný ani nepožádá, nebude moct později zpochybnit jižodsouhlasený reorganizační plán.