Autori:

K diskusi na téma zákonné záruky za zboží zakoupené v obchodě dle NOZ (zák. č. 89/2012 Sb., (nového) občanského zákoníku, s účinností od 1. 1. 2014) bych chtěl uvést, že poctivý právní výklad vede jednoznačně k závěru, že v případě koupě zboží v obchodě tato záruka NENÍ.

Ponechme zcela stranou obecné polemiky se samotným zákonem či jeho kvalitou, a soustřeďme se na jádro pudla.

V poslední době se objevují protichůdné názory na to, zda NOZ poskytuje záruku za jakost v trvání 24 měsíců, jako je tomu dosud dle § 620 odst. 1 SOZ (zák. č. 40/1964 Sb., (starého) občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn. Zpravodajské portály informovaly o stanovisku AK PRK Partners, dle kterého se (zejména) spotřebitelé musí připravit na to, že zavedená dvouletá záruka na spotřební zboží koncem roku 2013 končí.[1] Nedlouho na to vydala ministerstva spravedlnosti a vnitra společné stanovisko, dle kterého zůstává tato záruka zachována i po 1. 1. 2014 s účinností NOZ. [2]

V současnosti, zdá se, již v populárních médiích spíše převládá názor, že záruka je zachována a spotřebitelé se nemusí žádné revoluce v jejich neprospěch obávat. Abych přilil olej do ohně a „chaos“ kolem NOZ ještě zhoršil (či zmírnil), v článku ukazuji důvody pro přesvědčení, že tato ZÁRUKA na zboží prodané od 1. 1. 2014 KONČÍ.

Ustanovení, které tyto pochybnosti vyvolává, je § 2165 odst. 1 NOZ, dle kterého: „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců o převzetí.“ Jsou to pak právě slova právo z vady, která dávají naději na to, že později pokažený výrobek budeme moci reklamovat a žádat jeho opravu i od Nového roku 2014. Tato naděje je však planá.

Jak je právníkům známo, žádné ustanovení právního řádu nelze vykládat pouze z jazykově a pokud definici neurčitého nebo nejasného pojmu nenalezneme přímo v jednotlivém ustanovení, je třeba se poohlédnout mimo jiné v předpisu dále (systematický výklad). Právo z vady, resp. právo z vadného plnění, pak definují ustanovení § 2099 - 2112 NOZ. Jsou to zejména práva z podstatného či nepodstatného porušení (sleva, odstranění vady, odstoupení ...). Tyto práva se aktivují pouze v situacích předvídaných § 2095 a 2096, tj. v případech nedodání zboží v potřebném množství, jakosti či provedení. Jak je vidno, ani jedno z uvedeného na pozdější vadu nelze použít, zde se záruka nenalézá.

Záruku neskýtá ani § 2161 NOZ. Podle něj prodávající odpovídá kupujícímu, že věc nemá při převzetí vady. Toto ustanovení navazuje na uvedený § 2095 NOZ a na § 616 SOZ. Jde o to, že prodávající nesmí prodat věc, která v sobě již vadu nebo vady má, s výjimkou kdy je na ně upozornil. Příkladem může být prodej automobilu, u kterého je již při prodeji závada na motoru, která se může projevit až později (pozn. - u ojetiny může prodávající dobu k uplatnění práva z vady zkrátit na rok, viz. § 2168 NOZ). Jak je ale patrné, tato odpovědnost se vztahuje na vady již existující v době koupě, nikoli na vady pozdější.

Ani evropské předpisy povinnou záruku nevyžadují. Náš § 2165 NOZ zakomponovává Směrnici 1999/44/ES, ve znění pozdějších změn, která záruku v čl. 1 odst. 2 písm. e) definuje jako slib reklamace spotřebiteli „v případě, že výrobek neodpovídá údajům uvedeným v záručním listě (sic!) nebo v příslušné reklamě...“ Záruku pak prodávající podnikatel musí poskytnout pouze v souladu se záručním listem či reklamou. Definice záruky v NOZ tento trend sleduje a nejde nad unií požadovaný rozsah. Podle § 2113 se za ní považuje slib prodávajícího, že věc bude po určitou dobu způsobilá k obvyklému užití, přičemž však délku či samotnou existenci této doby určují smlouva, prohlášení o záruce nebo obalu. Ani zde nelze vidět povinnost poskytnout záruku v každé situaci, pouze pokud tak bylo sjednáno.

Konečně „pochybnosti“ jednoznačně vyvrací samotný § 2165 ve druhém odstavci, dle kterého se ustanovení o záruce použijí, pokud je na věci, obalu, návodu či reklamě uvedena doba, po kterou lze věc použít. Pokud tato doba takto uvedená není, nelze si ji domýšlet. Lze se pak podivovat, jak mohou podporovatelé zachování záruky tento zákonný text nevidět, zvláště když černý na bílém napsán hned pod „stéblem tonoucího“, odstavcem prvním.

Naprázdno vyzní a argument o zachování institutu z důvodu, že se právo z vad uplatní u vad, které se vyskytnou v době do 24 měsíců. Stejná lhůta se současnou úpravou a spojení "výskyt vady" může někomu naznačovat, že by mohlo jít i o vady pozdější. Tomu však neodpovídá odst. 2 § 2165, který pojem výskytu zužuje. Záruka, kryjící pozdější vady, se uplatní pouze v situacích předvídaných druhým odstavcem (uvedení doby, po kterou lze věc použít). S ohledem na výše uvedené pak výskyt značí projev vady existující již při převzetí (srov. např. § 2161 NOZ). Dvouletá lhůta je pak standardní např. podle německého BGB ( § 438 odst. 1. č. 3). Skutečně tedy jde o lhůtu dvou let pro uplatnění práva v případě, že se projevila vada výrobku, která v něm byla již při prodeji (přesněji převzetí). Rozšířit pojem výskytu i na pozdější vady by šlo pouze nemístně extenzivním výkladem, pro který nejsou splněny předpoklady, neodpovídá textu, jednotné a jednoznačné terminologii ani komparací se srovnatelnými úpravami (viz níže).

Zde byly uvedeny argumenty jazykového, logického, systematického a eurokonformního výkladu, které vyznívají ostře v neprospěch zachování záruky. Ke stejnému důvodu lze dojít i výkladem teleologickým, podle kterého nemusí být spotřebitel nutně ztrátou zákonné záruky prodělat. Je třeba si položit otázku, zda a jak často lidé skutečně reklamace využívali, i když na ní měli právo, či zda to běžně raději „nechali být“. S tím také koresponduje úvaha, zda je skutečně nutné u všeho spotřebního zboží záruku poskytovat. Skončení povinné záruky v neposlední řadě odpovídá § 3 odst. 1 NOZ a celkovému pojetí zákona, tedy že člověk se má snažit o své blaho sám a neměl by se spoléhat, že to stát udělá za něj (srov. § 574 odst. 2 SOZ).

Konec zákonné záruky může ale znamenat pro spotřebitele plus. Kromě podpory svobodné soutěže podnikatelů v záruce (její délce) jako součástí uživatelského servisu a tedy pěstování goodwillu se může právě stát, že od Nového roku si spotřebitelé nejspíše budou záruky lépe všímat a tím pádem i více využívat, obzvláště pokud si za ni připlatí. Uvedené také znamená, že zboží bez záruky může být často levnější.

Tendence „vidět“ záruku při prodeji zboží v obchodě podle NOZ věrně potvrzuje tendence lidského myšlení v tom, že lidé typicky vybírají jen ty důvody, které podpoří již existující názor, místo toho, aby na základě důvodů si jej teprve vytvořili. Vůbec neznamená, že povinná záruka je jediné možné, správné a přijatelné řešení. V makroregionu ji zachovávají pouze Slovenská a Česká republika, v podstatě tak jde o jakýsi právní exot, bez kterého spotřebitelé z ostatních zemí dokáží bez problému žít.

Ani samotná EU, známá svým ochranářským přístupem k právům spotřebitele, nepovažuje neexistenci zákonné záruky za něco otřesného a nikde ji nevyžaduje. Neexistuje v zemích common law, tedy zejména ve Spojeném Království či USA. Není předepsaná v Estonsku[3], Lotyšsku, ani v Litvě[4], nepožaduje ji rakouský občanský zákoník ABGB, německý BGB[5] ani francouzský Code Civil.[6] Právě naopak, záruka (warranty, quarantee) se v těchto kodexech považuje spíše shodu se smlouvou a odpovědnost za vady při prodeji či za vady právní, tedy že věc má smluvenou jakost při převzetí nebo že vlastnictví nebude nikým zpochybněno. Pokud se vztahuje na vady pozdější, pak jde o čistě smluvní ujednání které je dáno na vůli stran.

Z historického hlediska prošla zákonná záruka na území ČR také vývojem. ABGB ji neukládal, tzv. střední kodex z roku 1950 smluvní záruku uznával pouze pokud se k tomu strany zavázaly písemně.[7] Stávající SOZ ji povinně zavedl až od roku 1992 a do konce roku 2002 byla lhůta šestiměsíční, na 24 měsíců si spotřebitelé „zvykli“ pouze za posledních deset let. Dodnes platný obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ji rovněž nevyžaduje vůbec.[8] Povinná dvouletá zákonná záruka na všechno spotřební zboží je v evropském i českém kontextu výjimka, její neexistence je naprosto legitimní a ničím se nevymyká ze sdílených civilizovaných standardů.

Obzvláště zarážející je proto postup ministerstev při vydání sdělení z 14. 5. 2013, zejména ministerstva spravedlnosti, které jen zbytečně chystá pro spotřebitele zklamání. Při pozorné četbě sice vyjde najevo, že stanovisko nemluví o skutečné záruce, celé pojetí je však, určitě pro většinu spotřebitelů, velmi zavádějící. Spotřebitelé by si měli uvědomit, že záruka tak, jak ji znají, jednoduše končí. Ve sdělení lze vidět spíše politické důvody než právní argumentaci.

Pokud by chtěl někdo hledat „cestičku“, jak záruku „najít“, tak ta se nalézá spíše v § 2161 odst. 1 písm. b) NOZ, podle čehož prodávající odpovídá, že je věc v době převzetí vhodná k účelu, ke kterému se obvykle používá nebo který kupující uvedl. Dále lze použít § 2161 odst. 2, podle kterého se vady které se vyskutnou do šesti měsíců považují, že zde byly už při převzetí, přičemž je na prodávajícím, aby tuto doměnku vyvrátil. Jde o jakousi šestiměsíční kvazizáruku. Zde lze spíše najít oporu pro to, aby se např. již uvedený automobil nepokazil ještě na cestě ze showroomu.

Pozn.: autor je student PrF MU

© Jiří Remeš

[1] http://www.novinky.cz/finance/300068-dvouleta-zaruka-na-zakoupene-zbozi-letos-skonci.html

[2] http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/aktuality/55-dvoluleta-zakonna-zaruka-na-zbozi-bude-platit-i-po-1-1-2014.html

[3] RT I 2001, 81, 487, § 231 a 231

[4] VIII-1864, čl. 6.338

[5] BGB, § 443 a 477

[6] CC, čl. 1641 a násl.

[7] § 229 zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku., ve znění pozdějších změn.

[8] § 429 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím